Mladí lidé se ptají . . .
Je správné být hrdý na svou rasu?
„Jeden z mých spolužáků pořád mluví o rase a o barvě pleti jiných lidí,“ říká sedmnáctiletá Táňa. „Mnohokrát prohlásil, že jeho rasa je vyšší.“
JE JEN přirozené, že člověk je hrdý na svou rodinu, kulturu, jazyk nebo na místo, odkud pochází. „Jsem Vietnamka,“ říká patnáctiletá dívka jménem Phung, „a na svou kulturu jsem hrdá.“
Příliš často však jde hrdost na rasu ruku v ruce s rasismem. Tato hrdost tedy může být jako rakovina, která nenápadně nahlodává vztahy, a to i tehdy, je-li skrývána pod maskou zdvořilosti. Ježíš Kristus řekl: „Z hojnosti srdce mluví ústa.“ (Matouš 12:34) A hluboce zakořeněné pocity nadřazenosti — nebo pohrdání — často vyplují na povrch a zraní či způsobí bolest.
Rasová hrdost se někdy projeví násilím. V posledních letech podnítila války, vzbouření a krvavé „etnické čistky“. Nemusíte však být zrovna svědkem krveprolití, abyste se setkali s ohavnou stránkou rasové hrdosti. Nevidíte důkazy této hrdosti například ve škole, v práci či ve svém sousedství? „Rozhodně ano,“ říká křesťanka, která se jmenuje Melissa. „Někteří spolužáci si dělají legraci z dětí, které mluví s určitým přízvukem, a říkají jim, že kvůli tomu jsou horší.“ Táňa to líčí podobně: „Slyšela jsem ve škole děti, jak těm druhým otevřeně říkají: ‚Jsem lepší než ty.‘“ Při jednom americkém průzkumu skoro polovina dotázaných uvedla, že v minulých letech osobně zažili nějakou formu rasové zaujatosti. „Rasové napětí je v naší škole poměrně časté,“ řekla dívka jménem Nataša.
Představ si nyní, že žiješ v zemi či oblasti, kde je poměrně velký příliv přistěhovalců, a to výrazně změnilo charakter tvé školy, okolí či křesťanského sboru. Cítíš se kvůli tomu poněkud nepříjemně? Potom je v tvém uvažování rasová hrdost možná závažnějším činitelem, než sis myslel.
Vhodná versus nevhodná hrdost
Znamená to, že hrdost je ve své podstatě špatná? Nutně to tak není. Bible ukazuje, že existuje také vhodný druh hrdosti. Apoštol Pavel napsal křesťanům do Tesaloniky: „Proto i my se pyšníme vámi mezi Božími sbory.“ (2. Tesaloničanům 1:4) Podobně, mít přinejmenším určitou míru sebeúcty je zdravé a normální. (Římanům 12:3) Není tedy samo o sobě nesprávné mít určitou hrdost na svou rasu, rodinu, jazyk, barvu pleti či místo, odkud člověk pochází. Bůh určitě nežádá, abychom se za takové věci styděli. Když si apoštola Pavla spletli s jedním egyptským zločincem, Pavel se neostýchal říct: „Jsem vlastně Žid z Tarsu v Kilikii, občan ne neznámého města.“ (Skutky 21:39)
Rasová hrdost se však může stát ohavnou, jestliže podporuje zveličený pocit vlastní hodnoty nebo má-li za následek, že člověk se dívá na druhé shora. Bible říká: „Bázeň před Jehovou znamená nenávidět špatné. Sebevyvyšování a pýchu a špatnou cestu a zvrácená ústa nenávidím.“ (Přísloví 8:13) A Přísloví 16:18 uvádějí: „Pýcha je před zřícením a domýšlivý duch před klopýtnutím.“ Vychloubá-li se tedy nějaký člověk tím, že patří k vyšší rase, je to Bohu odporné. (Srovnej Jakuba 4:16.)
Původ rasové hrdosti
Co způsobuje, že lidé jsou na svou rasu nepřiměřeně hrdí? Kniha Black, White, Other (Černí, bílí a ti další) od Lise Funderburgové říká: „U mnoha lidí pochází jejich první (a nejdéle trvající) rasové vlivy od rodičů a rodiny.“ Žel, tyto vjemy předávané některým z rodičů jsou často nevyrovnané a pokřivené. Některým mladým lidem bylo přímo řečeno, že lidé jejich rasy jsou nadřazeni a že lidé jiných ras jsou rozdílní či nižší. Častěji však mladí lidé prostě pozorují, že jejich rodiče se s lidmi jiných ras nestýkají. I to může mít mocný vliv na jejich způsob myšlení. Průzkumy ukazují, že ačkoli rodiče a děti možná nemají stejný názor na oblečení a hudbu, názor rodičů na rasy sdílí většina mladých lidí.
Nevyrovnané postoje, pokud jde o rasu, také mohou vzniknout jako reakce na utiskování či špatné zacházení. (Kazatel 7:7) Pedagogové si například všimli, že děti takzvaných menšinových skupin často nemají žádnou sebeúctu. Někteří pedagogové se proto pokusili tuto věc napravit, a zařadili do školních osnov dětí výuku dějin jejich rasy. Je zajímavé, že podle kritiků tento důraz na rasovou hrdost jednoduše plodí rasismus.
Na vytvoření nezdravých rasových postojů mohou hrát roli také osobní zkušenosti. Nepříjemné střetnutí s někým, kdo je odlišné rasy, může člověka vést k závěru, že všichni příslušníci této rasy jsou nepříjemní či bigotní. Podobně mohou negativní pocity vyvolávat i sdělovací prostředky, když se zaměřují na rasové konflikty, brutalitu policie a protestní shromáždění nebo když etnické skupiny vykreslují v negativním světle.
Mýtus o rasové nadřazenosti
Jak je to s tvrzením některých lidí, že jejich rasa má právo cítit se vyšší než jiné rasy? Myšlenka, že lidé mohou být rozděleni do různých ras, je diskutabilní. Jeden článek v časopise Newsweek uvedl, že pro „vědce, kteří se touto otázkou zabývají, je rasa nechvalně známý a ošidný pojem, který vzdoruje všem pokusům jasně ho vymezit“. Samozřejmě mohou být „patrné rozdíly v barvě kůže, typu vlasů a tvaru očí a nosu“. Časopis Newsweek však uvedl, že „tyto rozdíly jsou jen povrchní — a jakkoli se vědci snaží, nejsou schopni vytvořit žádný významný soubor rozdílů, kterým by rozlišovali jednu rasovou skupinu od druhé. . . . Základním problémem většiny vědců pracujících na tomto poli je to, že rasa je něco, co je pouhým ‚společenským výtvorem‘ — [hanebnou] směsicí předsudků, pověr a mýtů.“
I v případě, že by bylo možné rasy vědecky rozlišit, pojem „čistá rasa“ je výmysl. The New Encyclopædia Britannica uvádí: „Neexistují žádné čisté rasy; všechny rasové skupiny, které v současné době existují, jsou značně smíšené.“ Ať je to jakkoli, Bible učí, že Bůh „udělal z jednoho [člověka] každý lidský národ“. (Skutky 17:26) Bez ohledu na barvu pleti, typ vlasů nebo rysy obličeje existuje vlastně jen jedna — lidská rasa. Všichni lidé si jsou příbuzní skrze svého předka Adama.
Ve starověku si Židé byli dobře vědomi společného původu všech ras. Nicméně ještě potom, co se stali křesťany, byli někteří z nich přesvědčeni, že jsou nadřazeni Nežidům — včetně svých nežidovských spoluvěřících. Představu o rasové nadřazenosti rozbil apoštol Pavel, když prohlásil to, co je zapsáno v Římanům 3:9: „Židé i Řekové jsou všichni pod hříchem.“ Žádná rasová skupina se tedy nemůže chlubit nějakým zvláštním postavením před Bohem. Skutečně, vztah k Bohu může člověk mít pouze vírou v Ježíše Krista. (Jan 17:3) A je Boží vůlí, aby „lidé všeho druhu byli zachráněni a přišli k přesnému poznání pravdy“. (1. Timoteovi 2:4)
Uznáš-li, že všechny rasy jsou v Božích očích stejné, může to zásadně ovlivnit to, jak se díváš na sebe i na druhé. Může tě to přimět k tomu, abys s druhými lidmi jednal důstojně a s úctou — oceňoval a obdivoval na nich to, čím se liší. Například mladá Melissa, o níž byla zmínka dříve, se dětem, které mluví s cizím přízvukem, nesměje jako její spolužáci. Melissa říká: „Ty, kdo mluví dvěma jazyky, pokládám za inteligentní. Ačkoli bych chtěla mluvit i jiným jazykem, umím jen jeden.“
Uvědom si také, že ačkoli lidé tvé rasy a kultury nepochybně mají být na co hrdí, mají k tomu určitý důvod i lidé jiných ras. A i když je možná namístě cítit určitou hrdost na svou kulturu a na výdobytky předků, větší uspokojení člověku přináší, bude-li hrdý na to, čeho sám dosáhl vlastním úsilím a tvrdou prací! (Kazatel 2:24) Existuje však jedna věc, které můžeme dosáhnout a na kterou podle biblického vybídnutí máme být hrdí. U Jeremjáše 9:24 je uvedeno, že Bůh řekl: „Ten, kdo se chlubí, ať se chlubí právě proto, že má pochopení a že má poznání o mně, že já jsem Jehova.“ Můžeš se tím chlubit?
[Obrázek na straně 26]
Poznání Božího pohledu na rasy nám pomáhá, abychom se radovali ze společnosti lidí jiných ras