Epafroditos — Zplnomocněnec Filipanů — ONLINE KNIHOVNA Strážné věže

Epafroditos — Zplnomocněnec Filipanů

„PŘÍVÍTEJTE ho podle zvyklosti v Pánu se vší radostí; a stále pokládejte takové muže za drahé,“ napsal Pavel Filipanům. Nepochybně bychom byli rádi, kdyby takto pochvalně mluvil křesťanský dozorce o nás. (Filipanům 2:29) Ale o kom to Pavel vlastně mluvil? A co ten člověk udělal, že si zasloužil takové vřelé doporučení?

Odpověď na tu první otázku zní: Epafroditos. A abychom si odpověděli na tu druhou, uvažujme společně o okolnostech, které Pavla podnítily k tomu, že tato slova napsal.

Asi v roce 58 n. l. se Filipané doslechli, že Pavel byl v Jeruzalémě vyvlečen z chrámu a zbit davem ničemných lidí, že ho úřady uvěznily a pak byl po bezúčelném věznění převezen v řetězech do Říma. (Skutky 21:27–33; 24:27; 27:1) Trápili se tím, jak se mu asi vede, a tak se museli sami sebe ptát, co pro něj mohou udělat. Byli hmotně chudí a od Pavla byli daleko, a tak pomoc, kterou mu mohli poskytnout, byla omezená. Avšak vřelý cit, který Filipany v minulosti přiměl k tomu, že podporovali jeho službu, je stále podněcoval, a to tím spíše, že Pavel byl v kritické situaci. (2. Korinťanům 8:1–4; Filipanům 4:16)

Filipany muselo napadnout, zda by někdo z nich nemohl Pavlovi donést nějaký dar a v případě potřeby mu pomoci. Byla to však dlouhá a vyčerpávající cesta a pomáhat mu mohlo být nebezpečné! Joachim Gnilka uvádí: „K navštívení vězně bylo třeba odvahy, tím více takového vězně, jehož ‚zločin‘ nebyl jednoznačně formulovaný.“ Spisovatel Brian Rapske říká: „Bylo tu další nebezpečí plynoucí z příliš blízkého vztahu nebo sympatií k vězňovi či k jeho názorům . . . Bezděčné slovo nebo čin mohl znamenat konec nejen pro vězně, ale také pro toho, kdo mu pomáhá.“ Koho tedy mohli Filipané poslat?

Snadno si umíme představit, že pomyšlení na takovou cestu vzbuzovalo obavy a nejistotu, ale Epafroditos (nezaměňovat za Epafra z Kolos) byl ochoten tuto nelehkou cestu podniknout. Soudě podle jeho jména, v němž je obsaženo jméno Afrodita, byl možná pohan, který se obrátil na křesťanství — syn rodičů, kteří byli oddáni této řecké bohyni lásky a plodnosti. Když Pavel psal Filipanům poděkování za jejich štědrost, mohl Epafrodita oprávněně označit za „vašeho zplnomocněnce a soukromého sluhu pro mou potřebu“. (Filipanům 2:25)

Díky tomu, co o Epafroditovi říká Bible, můžeme rozumět, že byl sice chvályhodně ochotný takto posloužit Pavlovi a svému sboru, ale že měl stejné problémy, jaké máme možná i my. Uvažujme o něm.

‚Soukromý sluha pro mou potřebu‘

Neznáme podrobnosti, ale dá se předpokládat, že když Epafroditos dorazil do Říma, byl po cestě unavený. Pravděpodobně cestoval po Via Egnatia, což byla římská silnice táhnoucí se napříč Makedonií. Možná přeplul Jadran, dorazil k „patě“ italského poloostrova a pak šel po Appiově silnici do Říma. Byla to únavná cesta (1200 kilometrů jen tam) a pravděpodobně trvala dále než měsíc. (Viz rámeček na straně 29.)

S jakým postojem se Epafroditos vydal na cestu? Byl vyslán, aby Pavlovi prokázal „soukromou službu,“ čili leitourgia. (Filipanům 2:30) Toto řecké slovo původně označovalo práci pro stát, kterou dobrovolně vykonával nějaký občan. Později začalo označovat takový druh služby, kterou stát nařídil občanům zvlášť způsobilým ji vykonávat. O použití tohoto slova v Řeckých písmech jeden učenec řekl: „Křesťan je člověk, který pracuje pro Boha a pro lidi za prvé proto, že to z celého srdce touží dělat, a za druhé proto, že ho zavazuje Kristova láska.“ Ano, Epafroditos projevil opravdu vynikající postoj!

„Vystavil svou duši nebezpečí“

Pavel použil slovo, které si vypůjčil z oblasti hazardního hraní. Napsal, že Epafroditos „vystavil [paraboleusamenos] svou duši nebezpečí,“ doslovně „dal v sázku“ život při službě Kristu. (Filipanům 2:30) Bylo by nesprávné si myslet, že Epafroditos udělal něco pošetilého; spíše podstoupil určité riziko vyplývající z jeho svaté služby. Co když tuto cestu podnikl během ročního období, kdy je nevlídné počasí? Co když na cestě onemocněl, a přesto se ji ze všech sil snažil dokončit? Ať už to bylo jakkoli, Epafroditos „onemocněl téměř až k smrti“. Možná měl zůstat s Pavlem a sloužit mu, ale když se tak nestalo, chtěl Pavel zjevně omluvit jeho dřívější návrat. (Filipanům 2:27)

Epafroditos byl nicméně odvážný a ochotný nesobecky se vydávat, aby lidem, kteří to potřebovali, pomohl.

Můžeme se sami sebe zeptat: ‚Kam až bych šel, kdybych měl pomoci duchovním bratrům, kteří jsou v těžkostech?‘ Takový duch ochoty není jenom jedna z možností. Ježíš řekl: „Dávám vám nové přikázání, abyste milovali jeden druhého; právě jako jsem si já zamiloval vás, tak abyste i vy milovali jeden druhého.“ (Jan 13:34) Epafroditos sloužil „téměř až k smrti“. Epafroditos byl tedy příkladem člověka, který měl „myšlenkový postoj“, ke kterému Pavel Filipany povzbudil. (Filipanům 2:5, 8, 30, Kingdom Interlinear) Byli bychom my připraveni jít tak daleko?

Přesto Epafrodita přepadla sklíčenost. Proč?

Jeho sklíčenost

Představte si, že jste na Epafroditově místě. Pavel oznámil: „Touží vás všechny vidět, a je sklíčený, protože jste slyšeli, že onemocněl.“ (Filipanům 2:26) Epafroditos věděl, že bratři v jeho sboru si uvědomují, že je nemocný a že není schopen Pavlovi pomoci tak, jak očekávali. Vlastně to mohlo vypadat, že Epafroditos Pavlovi ještě přidělal starosti. Co když lékař Lukáš, který byl Pavlovým druhem, zanedbával některé věci, protože se staral o Epafrodita? (Filipanům 2:27, 28; Kolosanům 4:14)

Pravděpodobně následkem toho Epafroditos začal být sklíčený. Možná si myslel, že ho bratři v jeho sboru považují za neschopného. Snad měl pocit viny a ‚toužil‘ je spatřit, aby je ujistil o své věrnosti. Pavel při popisu Epafroditova stavu použil velmi silné řecké slovo ademoneo, které znamená „být sklíčený“. Podle učence J. B. Lightfoota může toto slovo označovat „stav zmatenosti, neklidu a částečné šílenosti, jež je vytvářen fyzickou poruchou nebo duševní tísní, například zármutkem, hanbou, zklamáním apod.“ Kromě tohoto místa se uvedené slovo objevuje v Řeckých písmech už jen ve verši, kde se popisují Ježíšova tísnivá muka v Getsemanské zahradě. (Matouš 26:37)

Pavel došel k závěru, že nejlepší bude poslat Epafrodita zpátky k Filipanům s dopisem, v němž bude vysvětleno, proč se jejich zplnomocněnec tak neočekávaně vrací. Výrokem „považuji za nutné poslat k vám Epafrodita“ převzal Pavel odpovědnost za jeho návrat a rozptýlil tím jakékoli možné podezření, že snad Epafroditos selhal. (Filipanům 2:25) Naopak, Epafroditos téměř přišel o život, aby splnil své poslání! Pavel vřele doporučuje: „Přivítejte ho tedy podle zvyklosti v Pánu se vší radostí; a stále pokládejte takové muže za drahé, protože se kvůli Pánovu dílu zcela přiblížil k smrti, když vystavil svou duši nebezpečí, aby plně vynahradil to, že jste tu nebyli, abyste mi prokazovali soukromou službu.“ (Filipanům 2:29, 30)

„Stále pokládejte takové muže za drahé“

Mužů a žen, kteří mají takový postoj jako Epafroditos, je opravdu vhodné si vážit. Jsou to lidé, kteří obětavě slouží. Uvažujme například o těch, kdo se nabídli, že budou sloužit daleko od domova jako misionáři, cestující dozorci nebo pracovníci odboček Watch Tower Society. Jestliže nyní někoho omezuje přibývající věk nebo ochabující zdraví, takže nemůže dělat to, co dělal dříve, zaslouží si úctu a uznání za ty mnohé roky věrné služby.

Avšak nemoc, která oslabuje, může být zdrojem sklíčenosti a pocitů viny. Člověk by rád dělal více, ale nemůže. To je opravdu skličující! Všichni, kdo se ocitnou v takové situaci, se mohou od Epafrodita poučit. Byla to vůbec jeho vina, že onemocněl? Rozhodně ne! (1. Mojžíšova 3:17–19; Římanům 5:12) Epafroditos toužil sloužit Bohu a svým bratrům, ale nemoc ho v tom omezila.

Pavel Epafrodita za jeho indispozici nepokáral, ale napsal Filipanům, aby zůstali při něm. Podobně bychom i my měli osvěžit naše bratry, když jsou stísněni. Obvykle je můžeme pochválit za jejich věrnou, příkladnou službu. Pavel vyjádřil své ocenění pro Epafrodita a pěkně o něm mluvil; to ho muselo utěšit a zmírnit jeho sklíčenost. I my si můžeme být jisti, že ‚Bůh není nespravedlivý, aby zapomněl na naši práci a na lásku, kterou jsme projevovali k jeho jménu tím, že jsme sloužili svatým a dále sloužíme‘. (Hebrejcům 6:10)

[Rámeček na straně 29]

Nesnáze na cestě

Dnes cesta mezi dvěma významnými evropskými městy — cesta, jakou podnikl Epafroditos — člověka velkou námahu nestojí. Člověk se na místo pohodlně dostane za jednu nebo dvě hodiny letu. Avšak vykonat takovou cestu v prvním století bylo něco zcela jiného. Cestování tehdy znamenalo nesnáze. Pocestný mohl ujít mezi 30–35 kilometry za den, přičemž byl vystaven nepřízni počasí a různým nebezpečím včetně „loupežníků“. (2. Korinťanům 11:26)

A co přenocování a doplňování zásob?

Historik Michelangelo Cagiano de Azevedo podotýká, že na římských silnicích „existovaly mansiones, což byly vlastně hostince se sklady, stájemi a obydlími tamějších pracovníků; mezi dvěma mansiones, které ležely vedle sebe, bylo několik mutationes, jakýchsi zastávek, kde si mohl člověk vyměnit koně nebo povoz a doplnit zásoby.“ Tyto krčmy měly nevalnou pověst, protože je navštěvovali lidé z nejnižších sociálních vrstev. Hostinští bohatli nejen šizením pocestných, ale měli příjmy také od prostitutek. Latinský satirický básník Juvenal poznamenává, že ten, kdo je nucen zůstat v takové krčmě přes noc, zjistí, že je „v banditů kruhu, uprostřed posádek lodních a zlodějů, všelikých zběhů, společně s popravčími a výrobci rakví . . . jsou poháry pro všechny stejné; v lehátkách rozdílů není a žádný stůl nestojí stranou“. Jiní starověcí pisatelé bědují nad špatnou vodou a nad místnostmi, které byly přecpané, špinavé, zavlhlé a zablešené.

[Mapa a obrázek na straně 27]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Řím

[Obrázek]

Pocestný v době Říma

[Podpisky]