„Velkoryse jeden druhému odpouštějte“

„Snášejte dále jeden druhého a velkoryse jeden druhému odpouštějte.“ (KOLOSANŮM 3:13)

1. (a) Proč si Petr možná myslel, že je velmi velkorysý, když navrhoval, abychom odpouštěli „až sedmkrát“? (b) Co měl Ježíš na mysli, když řekl, že bychom měli odpouštět „až sedmasedmdesátkrát“?

„PANE, kolikrát má můj bratr proti mně zhřešit, a já mu mám odpustit? Až sedmkrát?“ (Matouš 18:21) Petr si možná myslel, že je to velmi velkorysý návrh. Rabínská tradice v té době říkala, že člověk by neměl odpouštět více než třikrát za jeden přestupek.a Představ si tedy Petrovo překvapení, když Ježíš odpověděl: „Říkám ti, ne až sedmkrát, ale až sedmasedmdesátkrát.“ (Matouš 18:22) Opakování čísla sedm bylo totéž, jako kdyby se řeklo „na neurčito“. Z Ježíšova pohledu není žádné omezení, pokud jde o to, kolikrát by měl křesťan odpustit druhým lidem.

2, 3. (a) Ve kterých situacích se možná zdá obtížné někomu odpustit? (b) Proč můžeme důvěřovat, že odpouštět druhým je v našem nejlepším zájmu?

² Uplatňovat tuto radu ovšem není vždy jednoduché. Kdo z nás někdy nepocítil bodnutí nečestného jednání? Někdo, komu jsi důvěřoval, možná zradil tvou důvěru. (Přísloví 11:13) Bezmyšlenkovitá poznámka blízkého přítele tě může ‚bodnout jako meč‘. (Přísloví 12:18) Hrubé jednání někoho, koho jsi miloval nebo komu jsi důvěřoval, možná způsobilo hluboké rány. Když se takové věci stanou, naší přirozenou reakcí je to, že pocítíme hněv. Můžeme mít sklon přestat s přestupníkem mluvit a vyhýbáme se mu, jak to jen jde. Snad se nám zdá, že kdybychom mu odpustili, nebyl by potrestán za to, že nás zranil. Ale když budeme rozmrzelost přiživovat, budeme ubližovat sami sobě.

³ Ježíš nás tedy učí, abychom odpouštěli — „až sedmasedmdesátkrát“. Je jisté, že jeho učení nám nikdy nezpůsobí bolest. Vše, co vyučoval, pocházelo od Jehovy, ‚Toho, kdo nás vyučuje k našemu prospěchu‘. (Izajáš 48:17; Jan 7:16, 17) Je tedy logické, že odpouštět druhým musí být v našem nejlepším zájmu. Ještě před tím, než si rozebereme, proč bychom měli odpouštět a jak to můžeme dělat, bylo by možná užitečné ujasnit si, co odpouštění znamená, a co ne. Naše představa o odpuštění možná nějak ovlivňuje naši schopnost odpouštět, když se proti nám někdo proviní.

4. Co to neznamená odpustit druhým a jak je odpuštění definováno?

⁴ Odpustit přestupek, kterého se proti nám dopustili druzí, neznamená, že budeme přehlížet nebo bagatelizovat to, co udělali; také to neznamená, že připustíme, aby nás někdo nespravedlivě využíval. Vždyť když nám odpouští Jehova, určitě naše hříchy nezlehčuje a nikdy nedovolí, aby hříšní lidé ‚šlapali‘ po jeho milosrdenství. (Hebrejcům 10:29) Podle díla Insight on the Scriptures je odpuštění definováno jako „prominutí tomu, kdo se něčím provinil; znamená to, že ten, kdo odpouští, přestává pociťovat vůči provinilci nelibost kvůli jeho provinění a že se vzdává veškerých nároků na odplatu“. (Svazek 1, strana 861)b Bible nám poskytuje pádné důvody, abychom druhým odpouštěli.

Proč odpouštět druhým lidem?

5. Který důležitý důvod pro odpouštění druhým je uveden v Efezanům 5:1?

⁵ Důležitý důvod, proč druhým odpouštět, je uveden v Efezanům 5:1: „Staňte se proto napodobiteli Boha jako milované děti.“ V jakém ohledu bychom se měli stát „napodobiteli Boha“? Slovo „proto“ spojuje tento výraz s předcházejícím veršem, který říká: „Staňte se jeden k druhému laskavými, něžně soucitnými, velkoryse jeden druhému odpouštějte, právě jako vám Bůh také velkoryse odpustil skrze Krista.“ (Efezanům 4:32) Ano, pokud jde o odpouštění, měli bychom se stát napodobiteli Boha. Jsme jako děti, které Jehova hluboce miluje, a měli bychom chtít být jako náš odpouštějící nebeský Otec, stejně jako se malý chlapec snaží být jako jeho táta. Jehovovo srdce musí být velmi potěšeno, když shlíží z nebes a vidí své pozemské děti, jak se ho snaží napodobovat tím, že si navzájem odpouštějí. (Lukáš 6:35, 36; srovnej Matouše 5:44–48.)

6. Jaký velký rozdíl je v tom, jak odpouští Jehova a jak my?

⁶ Je pravda, že nikdy nemůžeme odpouštět tak dokonale jako Jehova. Ale to je jen další důvod, proč bychom měli jeden druhému odpouštět. Zamysli se: mezi tím, jak odpouští Jehova, a tím, jak odpouštíme my, je obrovský rozdíl. (Izajáš 55:7–9) Když my odpouštíme těm, kdo proti nám zhřešili, děláme to často s vědomím, že dříve nebo později bude potřeba, aby odpustili oni nám. Mezi lidmi je to vždy tak, že hříšníci odpouštějí hříšníkům. Ale u Jehovy je odpuštění vždy jednostranné. On odpouští nám, ale my nikdy nebudeme muset odpustit jemu. Jestliže je nám ochoten odpouštět tak láskyplně a úplně Jehova, který nehřeší, neměli bychom se my, hříšní lidé, snažit odpouštět jeden druhému? (Matouš 6:12)

7. Jestliže odmítneme druhým odpustit, ačkoli je důvod pro milosrdenství, jak by to mohlo nepříznivě ovlivnit náš vlastní vztah k Jehovovi?

⁷ A co je ještě důležitější, pokud odmítneme odpustit druhým, jestliže je důvod pro milosrdenství, může to nepříznivě ovlivnit náš vlastní vztah k Bohu. Jehova nás pouze nežádá, abychom jeden druhému odpouštěli, on to od nás očekává. Podle Písma můžeme být k odpouštění motivováni částečně tím, aby Jehova odpustil nám, nebo tím, že nám odpustil. (Matouš 6:14; Marek 11:25; Efezanům 4:32; 1. Jana 4:11) Jestliže tedy nejsme ochotni odpouštět jeden druhému, pokud je pádný důvod to udělat, můžeme očekávat, že Jehova odpustí nám? (Matouš 18:21–35)

8. Proč je odpouštění v našem nejlepším zájmu?

⁸ Jehova vyučuje své ctitele „dobré cestě, kterou by měli chodit“. (1. Královská 8:36) Když nás poučuje, abychom jeden druhému odpouštěli, můžeme důvěřovat tomu, že má na mysli naše nejlepší zájmy. Bible nám oprávněně říká: „Dejte místo zlobě.“ (Římanům 12:19) Rozmrzelost je v životě těžké břemeno. Když se v nás usídlí, stravuje naše myšlenky, okrádá nás o klid a dusí naši radost. Dlouhotrvající hněv, jako je žárlivost, může mít zhoubný vliv na naše tělesné zdraví. (Přísloví 14:30) A zatímco my toto všechno prožíváme, přestupník o našem trápení možná ani vůbec neví. Náš milující Stvořitel ví, že musíme druhým ochotně odpouštět nejen proto, že to je užitečné pro ně, ale také proto, že z toho máme užitek my sami. Biblická rada, abychom odpouštěli, je skutečně ‚dobrou cestou, kterou bychom měli chodit‘.

„Snášejte dále jeden druhého“

9, 10. (a) Ve kterých situacích není nutné vyžadovat formální odpuštění? (b) Co znamená výraz „snášejte dále jeden druhého“?

⁹ Když se člověk zraní tělesně, může jít o malé říznutí, ale také o hlubokou ránu; a každé zranění vyžaduje jinou míru pozornosti. Podobné je to se zraněnými city — některé rány jsou hlubší než jiné. Je skutečně nutné dělat událost z každého malého přestupku, který utrpíme ve vztahu k druhým lidem? Menší podráždění, podceňování a mrzutost jsou součástí života a nevyžadují formální odpuštění. Pokud jsme známi jako lidé, kteří se druhým vyhýbají kvůli každému drobnému nedorozumění, potom trvají na tom, aby se omluvili, a teprve pak jsme ochotni s nimi zase normálně jednat, možná lidi okolo sebe nutíme k tomu, aby kolem nás chodili po špičkách nebo aby se drželi v bezpečné vzdálenosti.

¹⁰ Je ale daleko lepší, když jsme „známi jako rozumní lidé“. (Filipanům 4:5, Phillips) Je rozumné očekávat, že když jako nedokonalí tvorové sloužíme rameno vedle ramena, čas od času se o nás naši bratři takříkajíc nějak neopatrně otřou, a my možná uděláme totéž jim. Kolosanům 3:13 nám radí: „Snášejte dále jeden druhého.“ Tento verš nám doporučuje, abychom měli s druhými trpělivost, abychom tolerovali jejich jednání, které se nám nelíbí, nebo rysy, které nás možná zlobí. Taková trpělivost a snášenlivost nám může pomoci vyrovnávat se s malými nesnázemi a přestupky, které se v našich vztazích s druhými vyskytují, a tak nebudeme narušovat pokoj sboru. (1. Korinťanům 16:14)

Když jsou rány hlubší

11. Když proti nám druzí zhřeší, co nám může pomoci, abychom jim odpustili?

¹¹ Ale co když proti nám někdo zhřeší a způsobí nám hlubokou ránu? Pokud hřích není příliš vážný, možná pro nás nebude příliš obtížné uplatnit biblickou radu ‚velkoryse jeden druhému odpouštět‘. (Efezanům 4:32) Když jsme takto připraveni odpouštět, je to v souladu s Petrovými inspirovanými slovy: „Především mějte jeden k druhému vřelou lásku, protože láska přikrývá množství hříchů.“ (1. Petra 4:8) Když máme na mysli, že i my jsme hříšníci, umožňuje nám to brát ohled na přestupky druhých. Pokud takto odpouštíme, nepřiživujeme rozmrzelost a necháváme ji odejít. Náš vztah k přestupníkovi snad díky tomu neutrpí žádnou trvalou škodu a také to pomůže zachovat cenný pokoj ve sboru. (Římanům 14:19) Za čas se snad z paměti vytratí, co udělal.

12. (a) Jaké iniciativy se možná budeme muset ujmout, abychom odpustili člověku, který nás hluboce zranil? (b) Jak slova v Efezanům 4:26 ukazují, že bychom měli záležitost urovnat rychle?

¹² Ale co když proti nám někdo zhřeší závažnějším způsobem a hluboce nás zraní? Například se může stát, že blízký přítel vyzradil některé krajně důvěrné záležitosti, které jsi mu svěřil. Cítíš se zraněn, zahanben a zrazen. Snažíš se to pustit z hlavy, ale ta věc se stále vrací. V takovém případě se možná budeš muset ujmout iniciativy, aby se ten problém vyřešil, třeba tak, že si s tím viníkem promluvíš. Je moudré to udělat ještě před tím, než ta záležitost začne hnisat. Pavel nás vybídl: „Zlobte se, a přece nehřešte [tím, že byste v sobě hromadili hněv nebo že byste v hněvu jednali]; ať slunce nezapadne nad vaší podrážděnou náladou.“ (Efezanům 4:26) Pavlova rada je zvláště silná, když si uvědomíme, že mezi Židy západ slunce označoval konec jednoho dne a začátek nového. Rada proto zní: rychle záležitost urovnej! (Matouš 5:23, 24)

13. Když jdeme za někým, kdo se proti nám provinil, co by mělo být naším cílem a které návrhy nám mohou pomoci toho dosáhnout?

¹³ Jak bys měl s viníkem jednat? ‚Hledej pokoj a usiluj o něj,‘ říká 1. Petra 3:11. Tvým cílem tedy není vyjádřit hněv, ale nastolit pokoj se svým bratrem. Abys toho dosáhl, je nejlepší nepoužívat drsná slova nebo gesta, protože u druhé osoby mohou vyvolat podobnou odpověď. (Přísloví 15:18; 29:11) Dále nepronášej nadsazené výroky jako „Ty vždycky . . . !“ nebo „Ty nikdy . . . !“. Taková nadsazená prohlášení možná pouze způsobí, že se dotyčný začne bránit. Místo toho ať tvůj tón hlasu a výraz tváře vyjadřují, že chceš vyřešit záležitost, která tě hluboce zranila. Když vysvětluješ, jak se díváš na to, co se stalo, buď konkrétní. Dej dotyčnému možnost, aby svoje jednání vysvětlil. Naslouchej tomu, co říká. (Jakub 1:19) K čemu dobrému to povede? Přísloví 19:11 vysvětluje: „Pochopení člověka jistě zvolňuje jeho hněv, a je od něho krásné, jestliže přejde přestupek.“ Když porozumíme pocitům druhého člověka a důvodům pro jeho jednání, může to rozptýlit negativní uvažování a pocity vůči němu. Pokud k situaci přistupujeme s cílem nastolit pokoj a udržet si tento postoj, velmi pravděpodobně se vyjasní jakékoli nedorozumění a dojde k vhodné omluvě a odpuštění.

14. Když druhým odpouštíme, v jakém smyslu bychom měli zapomenout?

¹⁴ Znamená odpouštět druhým, že musíme skutečně zapomenout na to, co se stalo? Vzpomeň si na Jehovův vlastní příklad v tomto ohledu, jak to bylo rozebíráno v předcházejícím článku. Když Bible říká, že Jehova zapomíná na naše hříchy, neznamená to, že není schopen si je vybavit. (Izajáš 43:25) Zapomíná spíše v tom smyslu, že jakmile odpustí, nepoužije proti nám tyto hříchy v budoucnu. (Ezekiel 33:14–16) A podobně odpuštění lidem kolem nás nutně neznamená, že si nebudeme schopni vzpomenout na to, co udělali. Ale můžeme zapomenout v tom smyslu, že ten hřích nebudeme používat proti viníkovi nebo že ho nebudeme v budoucnu připomínat. Když se záležitost takto urovná, nebylo by vhodné o ní tlachat; ani by nebylo laskavé úplně se viníkovi vyhýbat a jednat s ním, jako by byl vyloučený. (Přísloví 17:9) Je pravda, že může nějaký čas trvat, než se náš vztah k němu uzdraví; možná, že již nebude tak úzký jako předtím. Ale stále ho milujeme jako našeho křesťanského bratra a snažíme se udržovat pokojné vztahy. (Srovnej Lukáše 17:3.)

Když se zdá, že je nemožné odpustit

15, 16. (a) Vyžaduje se od křesťanů, aby odpustili provinilci, který nečiní pokání? (b) Jak můžeme uplatňovat biblickou radu v Žalmu 37:8?

¹⁵ Co když proti nám někdo zhřeší tak, že to způsobí opravdu těžkou ránu, a přece ten dotyčný svůj hřích neuzná, nečiní pokání a neomluví se? (Přísloví 28:13) Písmo jasně říká, že nekajícným a zatvrzelým hříšníkům Jehova neodpouští. (Hebrejcům 6:4–6; 10:26, 27) A co my? Insight on the Scriptures říká: „Od křesťanů se však nevyžaduje, aby odpouštěli těm, kdo hřeší zlomyslně a svévolně a nečiní pokání. Takoví lidé se stávají Božími nepřáteli.“ (Svazek 1, strana 862) Žádný křesťan, který se stal obětí mimořádně nespravedlivého, odporného nebo nechutného jednání, by se neměl cítit nucen odpustit nebo prominout viníkovi, který nečiní pokání. (Žalm 139:21, 22)

¹⁶ Je pochopitelné, že oběti krutého nesprávného zacházení se možná cítí zraněné a pohněvané. Ale vzpomeň si, že setrvávat v hněvu nebo rozmrzelosti pro nás může být velmi škodlivé. Když čekáme na přiznání nebo omluvu, které nikdy nepřijdou, může nás to stále více rozčilovat. Jestliže nemyslíme na nic jiného než na to, že se nám stala křivda, může se v nás vařit hněv a to může mít zničující vliv na naše duchovní, citové a fyzické zdraví. Tím bychom vlastně dovolovali tomu, kdo nám ublížil, aby to dělal dále. Bible tedy moudře radí: „Zanech hněvu a opusť vztek.“ (Žalm 37:8) Někteří křesťané tedy zjistili, že za čas mohli dojít k rozhodnutí odpustit ve smyslu nepěstovat rozmrzelost — neomlouvali to, co se jim stalo, ale nenechali se stravovat hněvem. Nechali záležitost plně v rukou Boha práva, zažili velkou úlevu a mohli dál žít. (Žalm 37:28)

17. Jaké uklidňující ujištění poskytuje Jehovův slib zaznamenaný ve Zjevení 21:4?

¹⁷ Když je rána hodně hluboká, možná se nám nepodaří úplně ji z mysli odstranit, alespoň ne v tomto systému věcí. Ale Jehova slibuje nový svět, ve kterém „setře [lidem] každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.“ (Zjevení 21:4) Ať již si budeme v té době pamatovat cokoli, to, co nyní zatěžuje naše srdce, nás již nebude hluboce zraňovat a nebude nám to působit bolest. (Izajáš 65:17, 18)

18. (a) Proč je potřeba odpouštět, když jednáme s našimi bratry a sestrami? (b) V jakém smyslu můžeme odpustit a zapomenout, jestliže proti nám druzí lidé zhřeší? (c) Jaký z toho máme užitek?

¹⁸ Do té doby musíme žít a spolupracovat jako bratři a sestry, kteří jsou nedokonalí a hříšní. Chyby děláme všichni. Občas jeden druhého zklameme, nebo dokonce zraníme. Ježíš dobře věděl, že druhým lidem budeme muset odpouštět „ne až sedmkrát, ale až sedmasedmdesátkrát“. (Matouš 18:22) Je pravda, že nemůžeme odpouštět tak úplně jako Jehova. Ale ve většině případů, kdy proti nám naši bratři zhřeší, můžeme odpustit v tom smyslu, že přejdeme rozmrzelost, a můžeme zapomenout v tom smyslu, že proti nim v budoucnu tu záležitost nepoužijeme. Když tedy takto odpouštíme a zapomínáme, pomáháme uchovávat nejen pokoj ve sboru, ale také pokoj ve své mysli a ve svém srdci. Navíc se budeme radovat z pokoje, který může poskytnout pouze náš milující Bůh, Jehova. (Filipanům 4:7)

[Poznámky pod čarou]

Otázky k opakování

◻ Proč bychom měli být ochotni druhým odpouštět?

◻ Které situace vyžadují, abychom ‚snášeli dále jeden druhého‘?

◻ Jestliže nás hříchy druhých hluboce zraní, co můžeme udělat pro to, abychom záležitost pokojně urovnali?

◻ Když odpouštíme druhým, v jakém smyslu bychom měli zapomenout?

[Obrázek na straně 16]

Když budeme rozmrzelost chovat v sobě, přestupník se o ní možná nedozví

[Obrázek na straně 17]

Pokud jdeš za někým, abys obnovil pokoj, nedorozumění se dají snadno vyjasnit