ONLINE KNIHOVNA Strážné věže
ONLINE KNIHOVNA
Strážné věže
Čeština
  • BIBLE
  • PUBLIKACE
  • SHROMÁŽDĚNÍ
  • w74-B 8/15 str. 331-332
  • (16) Otázky čtenářů

K vybranému úseku není k dispozici žádné video.

Omlouváme se, při načítání videa došlo k chybě.

  • (16) Otázky čtenářů
  • Strážná věž hlásající Jehovovo Království – 1974 (vydáno v Československu)
  • Podobné články
  • Otázky čtenářů
    Strážná věž hlásající Jehovovo Království – 2002
  • Slavnostní slib
    Hlubší pochopení Písma, 2. svazek
  • „Co slavnostně slíbíš, splň“
    Strážná věž hlásající Jehovovo království (studijní vydání) – 2017
  • Otázky čtenářů
    Strážná věž hlásající Jehovovo Království – 1988 (vydáno v Rakousku)
Ukázat více
Strážná věž hlásající Jehovovo Království – 1974 (vydáno v Československu)
w74-B 8/15 str. 331-332

Otázky čtenářů

● Jestliže někdo dal někdy dříve Bohu slib a nyní pozná, že to bylo nerozumné, musí jej dále dodržovat?

To záleží na druhu slibu a na okolnostech, za jakých byl učiněn. Nejprve by bylo dobré se podívat, co je „slib“ v biblickém slova smyslu.

Přísliby, o nichž mluví Bible, byly slavnostní závažné sliby vůči Bohu, ne člověku nebo skupině lidí. Tyto přísliby se také vyznačovaly tím, že ve všech případech, pokud byly popsány, byly spojeny s podmínkou. Kdo tedy skládal slib, říkal Bohu asi: „Jestli to a to uděláš (někoho zachráníš z nebezpečí nebo věnuješ úspěch nebo vítězství), udělám to a to.“ Když Bůh vyslyšel prosbu, pak byl člověk povinen plnit to, co slíbil. Často záleželo splnění slibu ve zvířecí oběti nebo v tom, že se něco z vlastního majetku zasvětilo Boží službě. (3. Mojž. 7:16; 22:21) V jiných případech záležela podmínka v tom, že někdo zaslíbil nedělat něco určitého, dokud s Boží pomocí nedosáhne jistého cíle. — Srovnej 1. Mojž. 28:20–22; 4. Mojž. 21:2, 3; 30:2–4; Soud. 11:30–39; 1. Sam. 1:11; Žalm 132:1–5.

Také bychom si měli povšimnout, že sliby byly dobrovolné, ne něco, k čemu byl člověk vyzván. Nebyly také skládány žádné sliby jako všeobecný předpoklad pro všechny ty, kteří chtěli užívat určitou přednost nebo získat určitý vztah. Když se tedy někdo stává učedníkem Ježíše Krista a splňuje předpoklady, které jsou vyžadovány ode všech, jako na příklad, že lituje, obrátí se, složí veřejné prohlášení víry a je pokřtěn, není s tím spojen žádný „slib“ v biblickém slova smyslu.

Biblické sliby se také nemohou přirovnávat k tak zvaným klášterním slibům, které v pozdějších stoletích museli skládat lidé, aby byli přijati do církevních řádů. Sliby „cudnosti, chudoby a poslušnosti“ vázaly ty, kteří je skládali, k určitému řádu a sloužily tomuto řádu, aby své členy měl v moci. Vyšší církevní hodnostáři mohli lidi zprostit určitých slibů, ale některé sliby mohly být zrušeny pouze hlavou církve, jako je tomu na příklad u katolické církve. Při tom všem ovšem nešlo o biblické sliby, protože ty byly zcela dobrovolné a byly osobní záležitostí mezi člověkem a Bohem. Pod smlouvou Zákona bylo sice možné, aby slib ženy byl jejím manželem nebo otcem (po určité době po složení slibu) prohlášen za neplatný, ale ve všech ostatních případech nemohl žádný člověk někoho jiného zprostit biblického slibu. — 4. Mojž. 30:3–15.

Tyto skutečnosti ukazují, že mnohé tak zvané „sliby“, které jsou dnes skládány, nejsou ve skutečnosti sliby v biblickém slova smyslu. Stejně je zřejmé, že nikoho neváže žádný takový slib, který by nutil dělat to, co není v souladu s Boží vůlí, například slib, který by vedl k zneužití krve nebo by nějakým způsobem spojoval nemravnost s pravým uctíváním. — Srovnej 5. Mojž. 23:18; Skut. 15:19, 20.

Avšak jak je tomu se sliby, které odpovídají biblickému popisu a které nejsou v protikladu k Boží vůli? O Božím postoji ke slibům, které by někdo v Izraeli chtěl složit, čteme v zákonné smlouvě: „Složíš-li přísahu Jehovovi, svému Bohu, nesmíš být pomalý v jejím splnění, protože Jehova, tvůj Bůh, bude ji zcela jistě od tebe vyžadovat, a skutečně by se to stalo tvým hříchem. Jestliže však opomeneš složit přísahu, nestane se to tvým hříchem.“ (5. Mojž. 23:21, 22) V Kazateli 5:4–6 čteme výstrahu: „Dáváš-li slavnostní slib Bohu, neváhej jej splnit, neboť z hloupých lidí není žádná radost. Co slíbíš, splň. Lépe je, abys nesliboval, než abys slíbil a nesplnil. Nedopusť, aby tvá ústa přivedla tvé tělo ke hříchu.“ (Srovnej Přísl. 20:25) Protože Jehova Bůh nemění svá měřítka, platí jím určené zásady i pro dnešní dobu.

Protože žádný člověk nemůže někoho zprostit slibu (kromě slibu ženy, který může být prohlášen za neplatný jejím manželem nebo otcem), měl by zřejmě každý člověk vážně uvažovat, než složí slib. Křesťan by měl mít pádný důvod pro složení slibu a měl by být schopen plnit, co slíbil. Jinak by bylo mnohem lepší, kdyby byl nesliboval.

A což když někdo později pozná, že složil svůj slib ukvapeně nebo bezmyšlenkovitě? Neměl by to brát na lehkou váhu, ale měl by se snažit slib splnit. To, že mu to připadá zatěžko, není omluvou. Pro Jefteho nebylo jistě lehké splnit slib, který dal Bohu, ale splnil jej svědomitě. (Soud. 11:30–39) Pod zákonnou smlouvou bylo hříchem nesplnit přísahu, i když toto zanedbání nebylo úmyslné. Nebyl to sice smrtelný hřích, ale bylo nutné přinést Bohu oběť smíření. (3. Mojž. 5:4–6; srovnej Mat. 5:33) Bůh však varoval, že i když slibujícímu dal úspěch, mohlo by nesplnění slibu vést k tomu, že by se Bůh ‚rozhorlil‘ a ‚zmařil dílo jeho rukou‘. (Kaz. 5:6) Mohlo by to také vést k tomu, že by mu Bůh — aspoň v určité míře — odňal svou přízeň.

Kdo si dnes dělá starosti s těmito věcmi, měl by se především ptát, složil-li slib v biblickém slova smyslu. Byl to závazný slib, který dal Bohu osobně, jenž byl spojen s podmínkou, jejž dal soukromě, dobrovolně a bez vyzvání a jenž nebyl v odporu k Boží vůli? Pak by se měl v každé případě snažit jej splnit. Jestliže zanedbal splnění, musí nést následky a usilovat o znovunabytí Boží přízně. Možná, že je nerozhodný, protože jej jeho slib (na příklad slib zachovat svobodný stav) přivádí do situace, kdy cítí, že dodržení slibu by mohlo způsobit porušení Božích měřítek, týkajících se mravnosti křesťanského jednání. Snad si myslí, že jediná možnost, jak se uchránit nemravnosti, je nesplnit slib, a doufá, že Bůh bude milosrdný a odpustí mu. Musí se sám rozhodnout, protože nikdo jiný jej nemůže zprostit jeho slibu nebo převzít jeho osobní odpovědnost. Musí žít podle svého vlastního svědomí.

Přezkoumání často ukáže, že to, co bylo považováno za slib, není slib v biblickém slova smyslu. To přirozeně neznamená, že tím bezpodmínečně končí všechna odpovědnost. Křesťan se nejen má snažit splnit Bohu svůj slib, ale také by měl být ve všech svých slovech spolehlivý, aby jeho Ano znamenalo ano a jeho Ne ne. (Mat. 5:33–37) Měl by se vždy upřímně snažit dodržet své přísliby a ujednání s Bohem i lidmi. Možná, že se s někým smluvil jinak a později poznává, že si tím způsobil velké těžkosti. Pak se může řídit podle zásady v Přísloví 6:1–5 o muži, který se za někoho jiného zaručil: „Jdi, pokoř se a neodbytně dotírej na svého bližního . . . Osvoboď se.“

Vzhledem ke slibu i všem ostatním věcem by měl mít křesťan stále na zřeteli, jak je velmi důležité, aby si vždy zachoval k Jehovovi dobrý vztah.

    Publikace v češtině (1970-2026)
    Odhlásit se
    Přihlásit se
    • Čeština
    • Sdílet
    • Nastavení
    • Copyright © 2025 Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania
    • Podmínky použití
    • Ochrana osobních údajů
    • Nastavení soukromí
    • JW.ORG
    • Přihlásit se
    Sdílet