PRONÁSLEDOVÁNÍ
Úmyslné šikanování nebo ubližování působené někomu kvůli jeho sociálnímu postavení, rasovému původu nebo náboženské víře či náboženským názorům; pokud jsou příčinou pronásledování náboženské názory, je cílem pronásledování takové názory vymýtit a zabránit jejich šíření a získávání nových přívrženců. Hebrejské sloveso ra·dhafʹ a řecké sloveso di·oʹko, jež znamenají „pronásledovat“, se také mohou překládat výrazy „stíhat, honit“. (2Mo 15:9; 5Mo 1:44; Ří 14:19; Lk 17:23)
Pronásledování má různé podoby. Může se omezovat na urážlivé řeči, posměch a potupování (2Pa 36:16; Sk 19:9), nebo se může projevovat ekonomickým tlakem různého druhu (Zj 13:16, 17), tělesným ubližováním (Mt 27:29, 30; Sk 5:40), vězněním (Lk 21:12; Sk 16:22–24), nenávistí, a dokonce i usmrcením. (Mt 24:9; Sk 12:2) Podnítit je mohou náboženští představitelé (Mr 3:6; Sk 24:1, 27), nebo mohou být pronásledovateli také neinformovaní lidé (1Mo 21:8, 9; Ga 4:29), lidé jednající v nevědomosti (1Ti 1:13) nebo také dav, který podlehl slepému fanatismu. (Lk 4:28, 29; Sk 14:19; 17:5) Tito lidé však často jednají jen jako nástroje mocnějších, zlomyslných podněcovatelů, neviditelných ničemných duchovních sil. (Ef 6:11, 12)
V původním proroctví v 1. Mojžíšově 3:14, 15 Jehova Bůh předpověděl nepřátelství mezi „hadem“ a „ženou“, a mezi „semenem“ „hada“ a „semenem“ „ženy“. Bible jako celek svědčí o tom, že se toto proroctví splňuje. Ježíš jednoznačně ukázal, že hadem je Satan Ďábel, a zároveň řekl svým pronásledovatelům, že jsou „ze svého otce, z Ďábla“, a že jsou tedy jeho „semeno“. (Jan 8:37–59) Kniha Zjevení ukazuje, že toto pronásledování bude trvat až do doby, kdy se Kristus ujme panovnické moci, a ještě i nějaký čas po tom; když je totiž Satan se svými anděly svržen na zem, drak ‚pronásleduje ženu a vede válku se zbývajícími z jejího semene, kteří poslouchají Boha a vydávají svědectví pro Ježíše‘. (Zj 12:7–17) Významnými činiteli, kterých Satan v průběhu dějin používá, jsou symbolické „divoké zvíře“, jehož význam je vysvětlen pod heslem ZVÍŘATA (SYMBOLICKÝ VÝZNAM) (Zj 13:1, 7), a dále „Velký Babylón“, o němž se pojednává pod samostatným heslem. (Zj 17:5, 6) Satanovo nepřátelství vůči těm, kdo se snaží činit Boží vůli ve spravedlnosti, a to, že používá nástroje, které byly právě uvedeny, můžeme sledovat ve všech biblických obdobích, což je patrné z následujícího historického pojednání.
Dějiny. Dějiny náboženského pronásledování sahají podle Ježíšových slov až k Adamovu synu Kainovi. (1Mo 4:3–8; Mt 23:34, 35) Kain zabil svého bratra Abela, protože podlehl vlivu „toho ničemného“, Satana Ďábla. (1Ja 3:12) Sporná otázka, se kterou souvisela Abelova smrt, se soustřeďovala kolem věrného uctívání Jehovy. (Heb 11:4) Job, Boží muž, jehož jméno znamená „předmět nepřátelství“, se během doby stal terčem ničemného pronásledování, které podnítil Satan. Jobova manželka a tři přátelé byli — vědomě nebo nevědomky — pouze nástroji, které používal tento úhlavní nepřítel Boha i lidí. (Job 1:8–2:9; 19:22, 28)
Boží zvláštní představitelé byli často vystaveni velkému utrpení, které jim působili panovníci Judy a Izraele. Například král Saul učinil Davida (‚muže příjemného Božímu srdci‘; Sk 13:22) hlavním terčem své nenávisti. (1Sa 20:31–33; 23:15, 26; Ža 142:6) Za vlády Achaba a Jezábel bylo mnoho Jehovových proroků přinuceno k tomu, aby se skrývali jako utečenci, nebo byli usmrceni. (1Kr 18:13, 14; 19:10) Král Manasse proléval „nevinnou krev ve velmi velkém množství“. (2Kr 21:16) Král Jehojakim usmrtil Urijáše, ‚muže, který prorokoval v Jehovově jménu‘. (Jer 26:20–23) Jeremjáše tvrdě pronásledovali vládní úředníci. (Jer 15:15; 17:18; 20:11; 37:15, 16; 38:4–6) Jehovův izraelský lid se dopouštěl nevěrnosti, a proto Jehova někdy dovoloval, aby okolní národy jeho lid pronásledovaly, dokonce do té míry, že jeho lid odvedly do zajetí. (5Mo 30:7; Ná 1:3)
V jiných případech bylo na základě vládních výnosů rozpoutáno kruté pronásledování proti těm, kdo ve vztahu k Jehovovi zachovávali ryzost — například tři Hebrejci byli uvrženi do ohnivé pece a Daniel byl předhozen lvům. (Da 3:13–20; 6:4–17) Za vlády perského krále Ahasvera vzplanulo těžké pronásledování proti Židům všeobecně, a zejména proti Mordekaiovi, a to na podnět ničemného Agagovce Hamana. (Es 3:1–12; 5:14)
V jiných případech se pronásledovateli mohou stát bývalí společníci (1Pe 4:4) nebo přátelé a sousedé ve vlastním městě. (Jer 1:1; 11:21) Ježíš řekl, že ty, kdo v něj věří, budou někdy zuřivě pronásledovat jejich blízcí pokrevní příbuzní, členové jejich vlastní domácnosti. (Mt 10:21, 35, 36)
Z lidí jsou však hlavními podněcovateli náboženského pronásledování zastánci falešného náboženství. To platilo v případě Jeremjáše. (Jer 26:11) Něco podobného prožil také apoštol Pavel. (Sk 13:6–8; 19:23–29) O Ježíšovi čteme, že „přední kněží a farizeové tedy shromáždili Sanhedrin a . . . Kaifáš, který byl v tom roce veleknězem, jim řekl: ‚ . . . neuvažujete, že je k vašemu prospěchu, aby jeden člověk zemřel ve prospěch lidu, a ne aby byl celý národ zahuben.‘ . . . Proto se od toho dne radili, že ho [Ježíše] zabijí.“ (Jan 11:47–53) Ježíš snášel těžké pronásledování různého druhu od bezbožných lidí — od podporovatelů náboženských vůdců, kteří se rozhodli, že se ho zbaví — a nakonec zemřel na mučednickém kůlu. (Mt 26:67; 27:1, 2, 26–31, 38–44)
Pronásledování křesťanů. Když Ježíš zemřel, pronásledování Jehovových věrných služebníků neskončilo. Tento velký Prorok to předpověděl, když tři dny před tím, než byl přibit na kůl, oznámil nevěrnému Jeruzalému: „Vysílám k vám proroky a moudré muže a ty, kdo veřejně poučují. Některé z nich zabijete a přibijete na kůl a některé z nich budete mrskat ve svých synagógách a pronásledovat z města do města, aby na vás přišla všechna spravedlivá krev vylitá na zemi, od krve spravedlivého Abela po krev Zecharjáše, syna Barachiášova, jehož jste zavraždili mezi svatyní a oltářem.“ (Mt 23:34, 35)
Soukromě Ježíš také opakovaně varoval své učedníky: „Budete předmětem nenávisti všech lidí kvůli mému jménu . . . Až vás budou pronásledovat v jednom městě, uprchněte do jiného.“ „Otrok není větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás.“ „Lidé vás vyženou ze synagógy. Vskutku, přichází hodina, kdy si každý, kdo vás zabije, bude představovat, že Bohu prokázal posvátnou službu.“ (Mt 10:22, 23; Jan 15:20; 16:2)
Krátce po Letnicích roku 33 n. l. došlo k zatýkání, vyhrožování a bití. (Sk 4:1–3, 21; 5:17, 18) Potom byl zatčen a ukamenován Štěpán, ale ještě před tím vydal svědectví proti svým pronásledovatelům: „Kterého z proroků vaši praotcové nepronásledovali? Ano, zabíjeli ty, kteří předem ohlašovali příchod Toho spravedlivého, jehož zrádci a vrahy jste se nyní stali.“ (Sk 7:52–60; viz také Heb 11:36, 37.) Po zavraždění Štěpána přišlo období velkého pronásledování, které zčásti vedl Saul z Tarsu. Jeruzalémský sbor tím byl rozptýlen široko daleko, ale kázání dobré zprávy se při tom rozšířilo. (Sk 8:1–4; 9:1, 2) Později dal Herodes Agrippa I. popravit mečem Janova bratra Jakuba a pravděpodobně by totéž udělal s Petrem, kdyby Jehovův anděl uprostřed noci zázrakem Petra nezachránil. (Sk 12:1–11)
Když se pronásledovatel Saul obrátil na křesťanství, stal se pronásledovaným Pavlem, a to, jak sám říká, z Jehovovy nezasloužené laskavosti. To se stalo tehdy, když si konečně uvědomil, že bojuje proti samotnému Pánovi. (Sk 9:4, 5; 22:4, 7, 8; 26:11, 14, 15; 1Ko 15:9; Ga 1:13, 23; Fil 3:6) Ze zprávy o Pavlově pozdější kazatelské službě a o jeho cestách se dozvídáme, že on sám vytrpěl mnoho pronásledování od nepřátel křesťanství. (Sk 13:50; 2Ko 6:3–5; 11:23–25; Ga 5:11; 2Ti 3:10, 11)
O tom, jak představitelé Římské říše pronásledovali křesťany od doby Neronovy, podávají zprávu světští dějepisci. (Viz heslo KŘESŤAN.) Obvinění byla různá, ale zdá se, že cíl byl stále stejný — potlačit křesťanství.
Správný postoj k pronásledování. Pokud jako křesťané zachováváme Boží přikázání, nemůžeme se vyhnout pronásledování, protože „všichni ti, kdo touží žít ve zbožné oddanosti ve společenství s Kristem Ježíšem, budou rovněž pronásledováni“. (2Ti 3:12) Praví křesťané jsou však schopni veškeré ničemné pronásledování vydržet a zároveň si zachovat radost, aniž přitom podlehnou zlomyslnosti a nenávisti k pronásledovatelům. Rozumějí totiž sporným otázkám, o něž zde jde — vědí, odkud pronásledování přichází a proč je připuštěno. Takovými zážitky nejsou zmateni ani zneklidněni, ale radují se z toho, že se při pronásledování mohou podílet s Kristem na zkoušce věrné oddanosti. (1Pe 4:12–14)
Křesťan si však musí být jist, že když trpí, děje se to skutečně kvůli spravedlivé věci. Z biblické zprávy a z biblických příkladů poznáváme, že příčinou pronásledování se nesmí stát to, že by se vměšoval do politiky, organizoval nějaké intriky nebo že by se podílel na nějaké kriminální činnosti. Apoštol to výslovně zdůrazňuje a nabádá křesťany: „Udržujte si znamenité chování mezi národy, aby v tom, v čem proti vám mluví jako proti zločincům, oslavovali Boha v den jeho prohlídky kvůli vašim znamenitým skutkům, jichž jsou očitými svědky.“ (1Pe 2:11, 12) Potom dal radu o podřízenosti vládním úředníkům, majitelům otroků a manželům, a uvedl příklad Krista Ježíše jako vzor, kterým je třeba se řídit. (1Pe 2:13–25; 3:1–6) Křesťan může být šťastný, jestliže trpí pro spravedlnost (1Pe 3:13, 14), ale nikdy by neměl trpět „jako vrah nebo zloděj nebo zločinec nebo jako ten, kdo se plete do záležitostí jiných lidí“. (1Pe 4:15, 16)
Křesťané si také uvědomují, jakou cenu mohou obdržet ti, kdo vytrvají. O této odměně Ježíš prohlásil: „Šťastní jsou ti, kdo jsou pronásledováni kvůli spravedlnosti, protože jim patří nebeské království.“ (Mt 5:10) Poznání o naději na vzkříšení spojené s poznáním Toho, kdo je Zdrojem tohoto opatření, je posiluje. Dává jim sílu, aby zůstali Bohu věrní, i když jim hrozí násilná smrt z rukou pronásledovatelů. Od strachu před násilnou smrtí byli osvobozeni, protože věří v to, čeho bylo dosaženo smrtí Ježíše. (Heb 2:14, 15) Jestliže má křesťan zůstat pod tlakem odpůrců věrný, velmi záleží na jeho myšlenkovém postoji. „Zachovejte si takový myšlenkový postoj, jaký měl i Kristus Ježíš, který . . . se . . . stal . . . poslušným až do smrti, ano, smrti na mučednickém kůlu.“ (Fil 2:5–8) „Pro radost, jež [Ježíšovi] byla předložena, snesl mučednický kůl, pohrdl hanbou.“ (Heb 12:2; viz také 2Ko 12:10; 2Te 1:4; 1Pe 2:21–23.)
Důležité také je, jaký postoj má křesťan k samotným pronásledovatelům. Jestliže milujeme své nepřátele a žehnáme těm, kdo nám odporují, pomáhá nám to vytrvat. (Mt 5:44; Ří 12:14; 1Ko 4:12, 13) Křesťan ví i to, že každému, kdo opustí domov a příbuzné kvůli nebeskému Království, je slíbeno stonásobně více, ale spolu „s pronásledováními“. (Mr 10:29, 30) Je pravda, že ne každý, kdo slyší dobrou zprávu o Království, vydrží takové prudké pronásledování, a někdo se bude možná snažit sporným otázkám se vyhnout, aby se vyvaroval těžkostí. (Mt 13:21; Ga 6:12) Je však lépe spoléhat se na Jehovovu sílu a stejně jako David se modlit o to, abychom byli od pronásledovatelů osvobozeni; víme totiž, že Jehova neponechá své služebníky bez pomoci. Pak budeme moci říci s apoštolem: „Z toho všeho . . . vycházíme naprosto vítězně prostřednictvím toho, kdo nás miloval.“ (Ža 7:1; 2Ko 4:9, 10; Ří 8:35–37)