Job

„Nahý jsem vyšel z břicha své matky+

a nahý se tam vrátím.+

Jehova dal+ a Jehova vzal.+

Ať je Jehovovo jméno nadále požehnáno.“+

 3 „Ať zhyne den, ve kterém jsem se narodil,+

i noc, kdy někdo řekl: ‚Byl počat zdatný muž!‘*

 4 Pokud jde o ten den, ten ať se stane tmou.

Ať jej Bůh* shora nehledá,

ani denní světlo ať jej neozáří.

 5 Ať si jej tma a hluboký stín* vyžádají zpět.

Ať nad ním přebývá dešťový mrak.

Ať jej děsí věci, jež zatmívají den.+

 6 Ta noc — ať si ji vezme temnota;+

ať se neraduje mezi dny roku;

ať nevstoupí do počtu lunárních měsíců.

 7 Pohleď, ta noc — ať se stane neplodnou;

ať do ní nevejde žádné radostné volání.+

 8 Ať ji zatratí ti, kdo proklínají* den,

ti přichystaní vzbudit leviatana.*+

 9 Ať se zatmí hvězdy jejího svítání;

ať čeká na světlo, a ono není;

a ať nespatří paprsky úsvitu.

10 Vždyť nezavřela dveře břicha mé [matky],+

a neskryla tak před mýma očima těžkosti.

11 Proč jsem nezemřel hned z lůna?+

[Proč jsem] nevyšel z břicha a pak nevydechl naposled?

12 Proč mi vyšla vstříc kolena

a proč prsy,+ abych se nasál?

13 Vždyť bych teď již ulehl, aby mě nerušili,+

byl bych tedy spal; odpočíval bych+

14 s králi a rádci země,+

těmi, kteří si staví opuštěná místa,*+

15 anebo s knížaty, kteří mají zlato,

těmi, kteří plní své domy stříbrem;

16 anebo — jako utajený potrat+ — bych byl nevznikl,

jako děti, jež neviděly světlo.+

17 Tam se i ničemní přestali znepokojovat+

a ti umdlení v síle tam odpočívají.+

18 Vězni jsou společně v poklidu;

vskutku neslyší hlas toho, kdo je pohání do práce.+

19 Malí a velcí jsou tam stejní+

a otrok je propuštěn od svého pána.*

20 Proč dává světlo tomu, který má těžkosti,

a život těm, kterým [je] v duši hořko?+

21 Proč jsou tu ti, kdo čekají na smrt, a ona není,+

ačkoli kvůli ní kopou více než kvůli schovaným pokladům?

22 Ti, kdo se radují až k rozjaření,*

jásají, protože nalézají pohřební místo.

23 [Proč dává světlo] zdatnému muži,* jehož cesta je skryta+

a jehož ohrazuje Bůh?*+

24 Vždyť mé vzdychání předchází mé jídlo+

a jako vody se vylévá můj řev,+

25 protože jsem se děsil děsivé věci, a přichází na mne;

a to, čeho jsem se strachoval, ke mně přichází.+

26 Nebyl jsem bezstarostný ani jsem nebyl nerušený

ani neodpočíval, a přece přichází znepokojení.“

 2 „Jestliže vůči tobě někdo opravdu zkusí slovo,* zemdlíš?

Kdo je však schopen slova zadržet?

 3 Pohleď, mnohé jsi napravoval+

a posiloval jsi slabé ruce.+

 4 Toho, kdo klopýtal, tvá slova* pozvedala;+

a podklesávající kolena jsi zpevňoval.+

 5 Ale tentokrát to přichází na tebe, a ty umdléváš;

dotýká se to i tebe, a ty se rozrušuješ.

 6 Není tvá uctivost [základem] tvé důvěry?

Není tvou nadějí právě ryzost+ tvých cest?

 7 Vzpomeň si, prosím: Který nevinný kdy zahynul?

A kde byli kdy zahlazeni přímí?+

 8 Podle toho, co jsem viděl, ti, kdo vymýšlejí to, co ubližuje,

a ti, kdo zasévají těžkosti, sklidí to sami.+

 9 Božím dechem hynou

a duchem jeho hněvu dospívají ke konci.

10 Je řvaní lva* a hlas mladého lva,

ale zuby mladých lvů s hřívou se opravdu lámou.

11 Lev hyne, protože není kořist,

a mláďata lva* se od sebe oddělují.

12 Teď se mi pokradmu doneslo slovo

a mé ucho začalo zachycovat šepot o tom,+

13 v zneklidňujících myšlenkách z nočních vidění,

kdy na lidi padá hluboký spánek.

14 Přišel na mne děs a chvění

a množství mých kostí to naplnilo děsem.

15 A přes obličej mi přešel duch;

chlupy na těle se mi začaly ježit.

16 Začal se zastavovat,

ale já nerozeznal jeho vzhled;

před očima jsem měl jakousi podobu;

bylo ticho, a tu jsem zaslechl hlas:

17 ‚Smrtelný člověk* — může být spravedlivější než Bůh?*

Anebo může být zdatný muž čistší než jeho vlastní Původce?‘

18 Pohleď, svým sluhům vůbec nevěří

a své posly* obviňuje z nedostatečnosti.

19 Oč více pak ty, kdo bydlí v hliněných domech,

jejichž základ je v prachu!+

[Kdosi] je rozdrtí* rychleji než mola.

20 Od rána do večera jsou drceni na kusy;

aniž si to někdo bere [k srdci], hynou navždy.

21 Nebyla z nich vytažena jejich stanová šňůra?

Umírají pro nedostatek moudrosti.

5 Zavolej, prosím! Je tady někdo, kdo ti odpovídá?

A ke komu ze svatých* se obrátíš?

 2 Pošetilého totiž zabije mrzutost

a toho, kdo se dá snadno zlákat, usmrtí závistivost.

 3 Sám jsem viděl, jak se pošetilý zakořeňuje,+

ale náhle jsem začal zatracovat místo jeho pobývání.

 4 Jeho synové zůstávají daleko od záchrany+

a v bráně jsou drceni bez osvoboditele.

 5 Co on sklidí,* sní hladový;

a dokonce i z řeznických háků* to někdo vezme

a jejich prostředky k obživě skutečně lapá léčka.*

 6 To, co ubližuje, totiž nevychází z pouhého prachu,

a z pouhé zemské půdy nevyrážejí těžkosti.

 7 Člověk* se totiž rodí pro těžkosti,

jako i jiskry* vyletují vzhůru.

 8 Sám bych se však obrátil na Boha*

a Bohu* bych svěřil svůj případ,*+

 9 Tomu, jenž činí velké nevyzkoumatelné věci,*

podivuhodných věcí bezpočtu;+

10 Tomu, jenž dává déšť na povrch země+

a posílá vody na širá pole;+

11 Tomu, jenž staví na výšinu ty, kdo jsou nízko,+

takže ti, kdo jsou smutní, jsou vysoko v záchraně;

12 Tomu, jenž maří úkladné plány chytrých,+

takže jejich ruce nepracují účinně;

13 Tomu, jenž chytá moudré v jejich vlastní vychytralosti,+

takže je rada prohnaných unášena střemhlav;+

14 střetají se s tmou i ve dne

a v poledne tápou jako v noci;+

15 a Tomu, jenž zachraňuje před mečem z jejich úst

a chudého z ruky silného,+

16 takže pro poníženého vzniká naděje,+

ale nespravedlnost vskutku zavírá svá ústa.+

17 Pohleď, šťastný je muž,* kterého Bůh* kárá;+

a ukázňování od Všemohoucího nezavrhuj!

18 Sám totiž působí bolest, ale ovazuje [zranění];

rozbíjí na kusy, ale jeho vlastní ruce uzdravují.

19 V šesti tísních tě osvobodí+

a v sedmi se tě nedotkne nic zraňujícího.+

20 Za hladomoru tě jistě vyplatí ze smrti+

a za války z moci* meče.

21 Před bičem jazyka budeš schován+

a nebudeš se bát plenění, když přijde.

22 Plenění a hladu se budeš smát

a divokého zemského zvířete se nemusíš bát.

23 Vždyť tvá smlouva bude s polními kameny

a i divoké polní zvíře bude s tebou muset žít v míru.+

24 A jistě budeš vědět, že mír je tvým stanem,

a zcela jistě půjdeš a uvidíš svou pastvinu a nic nebudeš postrádat.

25 A jistě budeš vědět, že tvého potomstva je mnoho+

a tvých potomků jako zemského rostlinstva.+

26 V síle dospěješ na pohřební místo,+

jako když se ve svůj čas kupí snopy.

27 Pohleď, tak jsme to vyzkoumali. Tak to je.

Vyslechni to a — věz to sám.“

 2 „Kdyby tak byla zvážena všechna má mrzutost+

a kdyby zároveň položili na váhy mou strast!

 3 Vždyť je nyní dokonce těžší než písek moří.

Proto byla má vlastní slova neuvážené povídání.+

 4 Vždyť jsou u mne šípy Všemohoucího,*+

jejichž jed pije můj duch;+

zděšení od Boha* se řadí proti mně.*+

 5 Bude zebra*+ řičet nad trávou

nebo býk bučet nad svou pící?

 6 Budou se věci bez chuti jíst bez soli

nebo má slizovitá šťáva proskurníku nějakou chuť?

 7 Má duše odmítla dotknout se [čehokoliv].

Jsou jako choroba v mém jídle.

 8 Kdyby tak došlo na mou žádost

a kdyby mi Bůh* udělil i mou naději!

 9 A kdyby Bůh postoupil a rozdrtil mě,

kdyby pustil svou ruku a odřízl mě!+

10 I to by mi ještě bylo útěchou;

a [radostí] bych skákal+ při [svých] porodních bolestech,

[i kdyby] neměl soucit; vždyť jsem neutajoval+ řeči Svatého.+

11 Jaká je má síla, abych ještě čekal?+

A jaký je můj konec, abych dále udržoval svou duši?*

12 Mám sílu, [jako] je síla kamenů?

Nebo je mé tělo z mědi?

13 Opravdu ve mně není [schopnost] pomoci si sám

a bylo ode mne odehnáno i účinné působení?

14 Pokud jde o kohokoli, kdo odpírá milující laskavost* svému vlastnímu bližnímu,+

ten také opustí i bázeň před Všemohoucím.+

15 Moji vlastní bratři jednali zrádně+ jako zimní bystřina,

jako koryto zimních bystřin, které ubíhají.

16 Jsou temné od ledu,

sníh se na nich schovává.

17 V pravém období se stávají bezvodými,+ byly umlčeny;

když nastane horko, vysychají ze svého místa.+

18 Stezky jejich cesty odbočují;

vycházejí do prázdna a zanikají.

19 Karavany z Temy+ se dívaly,

cestující společnost Sabejců*+ na ně čekala.

20 Jistě jsou zahanbeni, protože důvěřovali;

došli až na to místo a zklamali se.+

21 Nyní nejste totiž k ničemu;+

vidíte zděšení a dostáváte strach.+

22 Je to proto, že jsem řekl: ‚Dejte mi [něco],

nebo mě obdarujte trochou své moci;

23 a vyprostěte mě z ruky protivníka+

a z ruky tyranů byste mě měli vyplatit‘?+

24 Poučte mě, a já, já budu mlčet;+

a dejte mi porozumět, jaké chyby jsem se dopustil.+

25 Řeči přímosti byly — ach, ne bolestné!+

Ale co kárá to vaše kárání?*+

26 Úkladně plánujete, že budete kárat slova,

když řeči zoufalce+ jsou jenom do větru?+

27 Oč víc budete metat los i o někoho bez otce+

a smlouvat o svého druha!+

28 A teď jen dál, věnujte mi pozornost,

[a podívejte se], zda vám budu lhát+ přímo do obličeje.

29 Vraťte se, prosím — ať nevyvstane žádná nespravedlnost —

ano, vraťte se — ještě je v tom má spravedlnost.+

30 Je na mém jazyku nespravedlnost,

nebo mé vlastní patro nerozlišuje strast?

7 Není pro smrtelného člověka na zemi povinná práce+

a nejsou jeho dny jako dny námezdného dělníka?+

 2 Prahne po stínu jako otrok+

a čeká na svou mzdu jako námezdný dělník.+

 3 Tak jsem dostal do vlastnictví bezcenné lunární měsíce+

a odpočítali mi noci těžkostí.+

 4 Když jsem uléhal, říkal jsem také: ‚Kdy vstanu?‘+

A [když] večer skutečně dojde své míry, také jsem zahlcen neklidem až do ranního svítání.

 5 Mé tělo se obléklo larvami+ a hrudkami prachu;+

na kůži se mi nadělaly strupy, a ona se rozpouští.+

 6 Mé dny se staly rychlejšími+ než tkalcovský člunek

a dospívají ke konci v beznaději.+

 7 Pamatuj, že můj život je vítr;+

že mé oko již neuvidí dobré.

 8 Oko toho, který mě vidí, mě nespatří;

tvé oči [se upřou] na mne, ale já nebudu.+

 9 Oblak jistě dospívá ke svému konci a odchází;

tak ten, který sestupuje do šeolu, nevyjde.+

10 Už se nevrátí do svého domu

a jeho místo už ho neuzná.+

11 Já, také já nebudu zdržovat svá ústa.

Budu mluvit v tísni svého ducha;*

budu se zabývat hořkostí své duše!+

12 Jsem moře nebo mořská obluda,

že bys měl nade mnou stavět stráž?+

13 Když jsem řekl: ‚Má pohovka mě utěší,

mé lůžko mi pomůže nést mou starost‘,

14 dokonce jsi mě zděsil sny

a viděními působíš, že sebou trhám úlekem,

15 takže si má duše volí zadušení,

smrt+ raději než mé kosti.

16 Zavrhl jsem [to];+ nechtěl bych žít na neurčitý čas.

Přestaň se mnou, vždyť mé dny jsou výpar.+

17 Co je smrtelný člověk,+ abys ho vychovával*

a abys k němu upínal své srdce

18 a abys mu věnoval pozornost každé ráno,

abys ho v každém okamžiku zkoušel?+

19 Proč ode mne neodvrátíš upřený pohled+

ani mě nenecháš být, dokud nespolknu svou slinu?*

20 Jestliže jsem zhřešil, co mohu dokázat proti tobě, Pozorovateli lidstva?*+

Proč sis mě postavil jako terč, abych se ti* stal břemenem?

21 A proč nepromineš můj přestupek+

a nepřehlédneš mé provinění?

Vždyť nyní ulehnu do prachu;+

a jistě mě budeš hledat, a já nebudu.“

 2 „Jak dlouho budeš pronášet tyto věci,+

když jsou řeči tvých úst jen silný vítr?+

 3 Převrátí Bůh* soud,+

anebo převrátí Všemohoucí spravedlnost?+

 4 Jestliže proti němu zhřešili tvoji vlastní synové,

takže je nechává vejít do ruky jejich vzbouření,

 5 jestliže budeš hledat Boha+

a budeš se doprošovat přízně Všemohoucího,

 6 jestliže jsi ryzí a přímý,+

tak by se již nyní pro tebe probudil*

a jistě by obnovil tvé spravedlivé místo pobývání.

 7 Tvůj začátek se možná také prokázal být nějakou maličkostí,

ale tvůj vlastní pozdější konec by velice vzrostl.+

 8 Vskutku, zeptej se, prosím, dřívější generace+

a zaměř [svou pozornost] k věcem, jež vyzkoumali jejich otcové.+

 9 My totiž byli jen včera+ a nevíme nic,

protože naše dny na zemi jsou jen stínem.+

10 Nepoučí tě oni, nepoví ti*

a nevynesou ze svého srdce slova?

11 Vyroste rostlina papyru+ do výše bez mokřiny?

Zmohutní rákos bez vody?

12 Zatímco je ještě v pupenu, neutržený,

uschne dokonce přede vší ostatní trávou.+

13 Takové jsou stezky* všech, kdo zapomínají na Boha,*+

a zanikne naděje odpadlíka,*+

14 jehož důvěra je odříznuta

a jehož spolehnutí je pavoučí domek.*+

15 Opře se o svůj dům, ale ten nezůstane stát;

chytí se ho, ale on nepotrvá.

16 Před sluncem je plný mízy

a v jeho zahradě vzchází jeho vlastní proutek.+

17 Jeho kořeny protkávají hromadu kamení,

spatřuje kamenný dům.

18 Jestliže ho někdo spolkne z jeho místa,+

to ho také jistě zapře [a řekne]: ‚Nevidělo jsem tě.‘+

19 Pohleď, tak se rozpouští jeho cesta;+

a z prachu vyrůstají jiní.

20 Pohleď, Bůh* neodvrhne nikoho bezúhonného

ani se nechopí ruky zločinců,

21 dokud nenaplní tvá ústa smíchem

a tvé rty radostným křikem.

22 Právě ti, kdo tě nenávidí, budou oděni hanbou,+

a stan ničemných nebude.“

 2 „Já přece vím, že je to tak.

Ale jak může být smrtelný člověk v právu ve při s Bohem?*+

 3 Kdyby nacházel potěšení v tom, že s ním zápolí,+

nemůže mu odpovědět jedinkrát z tisíce.

 4 Je moudrý v srdci a statný v síle.+

Kdo může vůči němu projevovat zatvrzelost a vyjít nezraněn?+

 5 Odsouvá hory,+ takže lidé [o nich] ani nevědí,

ten, který je rozvrátil ve svém hněvu.+

 6 Působí, že se země s třesením hýbá ze svého místa,

takže se zachvívají samotné její sloupy.+

 7 Slunci* říká, že nemá svítit,

a klade svou pečeť kolem hvězd,+

 8 sám roztahuje nebesa+

a šlape po vysokých mořských vlnách;*+

 9 dělá souhvězdí Aše,* souhvězdí Kesilu*

a souhvězdí Kimy*+ a vnitřní místnosti Jihu;*

10 činí veliké nevyzkoumatelné věci+

a podivuhodných věcí bezpočtu.+

11 Pohleď, prochází kolem mne, a já [ho] nevidím,

a postupuje dál, a já ho nerozeznávám.+

12 Pohleď, uchvacuje. Kdo mu může odporovat?

Kdo mu řekne: ‚Co děláš?‘+

13 Bůh* neobrátí zpět svůj hněv;+

pomahači bouřícího*+ se pod ním musí sklonit.

14 Oč spíše v případě, že mu budu odpovídat já!

Budu volit svá slova vůči němu,+

15 jemuž bych neodpověděl, ani kdybych byl skutečně v právu.+

Svého odpůrce ve sporu bych se doprošoval o přízeň.+

16 Kdybych ho zavolal, odpověděl by mi?+

Nevěřím, že by dopřál sluchu mému hlasu,

17 [ten], který mě zhmožďuje bouří

a jistě množí má zranění bez důvodu.+

18 Nedopřeje mi nabrat* čerstvý dech,+

vždyť mě zahlcuje hořkostmi.

19 Jestliže je někdo statný v síle, [je] to [on];*+

a jestliže [je někdo silný] v právu, kéž bych byl předvolán!

20 Kdybych byl v právu, má vlastní ústa* by mě prohlásila za ničemného;

kdybych byl bezúhonný, potom by oznámil, že jsem pokřivený.

21 Kdybych byl bezúhonný, neznal bych svou duši;

odmítl bych svůj život.

22 Je jedna věc. Proto opravdu říkám:

‚S bezúhonným, také s ničemným skoncuje.‘+

23 Kdyby prudká záplava* náhle způsobila smrt,

i zoufalství nevinných by se vysmál.

24 Země byla dána do ruky ničemného;+

obličej jejích soudců on zakrývá.

A pokud ne, kdo pak je to?

25 Také mé vlastní dny se staly rychlejšími než běžec;+

utekly, jistě neuvidí dobré.

26 Odpluly jako rákosové čluny,

jako orel, který se vrhá sem a tam za něčím k jídlu.+

27 Jestliže jsem řekl: ‚Nech mi zapomenout na mou starost,+

nech mi změnit své vzezření+ a rozjasnit se‘,

28 strachoval jsem se všech svých bolestí;+

opravdu vím, že mě nebudeš pokládat za nevinného.

29 Sám se mám stát ničemným.

Pročpak se jen marně lopotím?+

30 Kdybych se vskutku umyl v sněhové vodě

a vskutku si vyčistil ruce* draslem,+

31 pak bys mě namočil v jámě

a mé oděvy by ke mně jistě měly odpor.

32 Vždyť on není člověk+ jako já, [abych] mu odpověděl,

abychom spolu přišli k soudu.

33 Neexistuje* osoba, [která] by mezi námi rozhodla,*+

aby na nás oba položila ruku.

34 Ať ode mne odstraní svůj prut+

a jeho strašlivost ať mě neděsí.

35 Ať mluvím a nebojím se ho,

vždyť sám v sobě tak naladěn nejsem.

10 Má duše rozhodně cítí hnus k mému životu.+

Dám průchod své starosti o sebe.*

Budu mluvit v hořkosti své duše!

 2 Řeknu Bohu:* ‚Neprohlašuj mě za ničemného.

Způsob, abych se dozvěděl, proč se mnou zápolíš.

 3 Je pro tebe dobré, abys jednal nesprávně,+

abys zavrhoval [výtvor] tvrdé práce svých rukou*+

a abys vskutku zářil na radu ničemných?

 4 Máš tělesné oči,+

anebo vidíš tak, jako vidí smrtelný člověk?+

 5 Jsou tvé dny jako dny smrtelného člověka+

nebo tvé roky právě jako dny zdatného muže,

 6 aby ses snažil nalézt mé provinění

a abys stále hledal můj hřích?+

 7 [A] to navzdory tomu, že sám víš, že nejsem v neprávu+

a že nikdo neosvobozuje z tvé vlastní ruky?+

 8 Tvé vlastní ruce mi daly tvar, takže mě udělaly

celého kolem dokola,+ a přece bys mě spolkl.

 9 Vzpomeň si, prosím, že jsi mě udělal z hlíny,+

a přiměješ mě, abych se vrátil do prachu.+

10 A nevylil jsi mě pak jako mléko

a nesrazil jsi mě jako sýr?+

11 Přistoupil jsi k tomu, abys mě oblékl kůží a masem

a abys mě protkal kostmi a šlachami.+

12 Přivodil jsi mi život a milující laskavost;*+

a tvá vlastní péče+ střežila mého ducha.*

13 A tyto věci jsi skryl ve svém srdci.

Dobře vím, že jsou tyto věci u tebe.

14 Jestliže jsem zhřešil, a ty jsi mě pozoroval+

a nepokládáš mě za nevinného mým proviněním,+

15 jestliže jsem skutečně v neprávu, běda mi!+

A [jestliže] jsem skutečně v právu, nesmím zvednout hlavu,+

zahlcen zneuctěním a prosycen trápením.+

16 A [jestliže] jedná domýšlivě,+ budeš mě honit jako mladý lev+

a opět se v mém případě prokážeš jako obdivuhodný.

17 Předvedeš přede mne své nové svědky*

a zvětšíš svou mrzutost nade mnou;

mám potíž za potíží.*

18 Proč jsi mě tedy vyvedl z lůna?+

Kdybych byl mohl vydechnout naposled,* aby mě ani oko neuvidělo,

19 byl bych, jako bych [ani] nevznikl;

z břicha bych byl odnesen na pohřební místo.‘

20 Což není mých dnů málo?+ Ať přestane,

ať ode mne odvrátí upřený pohled, abych se trošku rozjasnil,+

21 než odejdu — a nevrátím se+ —

do země tmy a hlubokého stínu,*+

22 do země příšeří podobného temnotě, hlubokého stínu

a nepořádku, kde to nezáří o nic víc než temnota.“

 2 „Zůstane množství slov nezodpověděno

nebo bude pouhý chlubil* v právu?

 3 Dají se muži* umlčet tvým prázdným povídáním

a budeš se vysmívat, aniž [tě] někdo přísně napomene?+

 4 Říkáš také: ‚Mé poučení+ je ryzí

a skutečně jsem se prokázal [jako] čistý v tvých očích.‘+

 5 Ach, kdyby jen přesto promluvil sám Bůh

a otevřel vůči tobě své rty!+

 6 Pak by ti pověděl tajemství moudrosti,

vždyť věci praktické moudrosti jsou rozmanité.*

Poznal bys* také, že Bůh dovoluje, aby bylo pro tebe zapomenuto něco z tvého provinění.+

 7 Můžeš odhalit hluboké Boží věci+

nebo můžeš odhalit nejzazší mez Všemohoucího?

 8 Je to vyšší než nebe. Co můžeš dokázat?

Je to hlubší než šeol.+ Co můžeš poznat?

 9 Má to míru delší než země

a širší než moře.

10 Jestliže on postoupí a [někoho] vydá

a svolá soud, kdo mu pak může odolat?

11 On totiž dobře zná muže,* kteří nejsou opravdoví.+

Když vidí to, co ubližuje, neprojeví také pozornost?

12 I muž* s dutou hlavou získá dobrou pohnutku,

jakmile se oslí zebra narodí jako člověk.*

13 Jestliže sám skutečně připravíš své srdce

a vskutku k němu rozestřeš dlaně,+

14 jestliže máš v ruce to, co ubližuje, daleko to odlož,

a ať v tvých stanech nebydlí žádná nespravedlnost.

15 Pak totiž pozvedneš svůj obličej bez vady+

a jistě budeš upevněn a nebudeš se bát.

16 Vždyť ty — ty zapomeneš i na těžkosti;

jako na vody, jež odtekly, budeš na [ně] vzpomínat.

17 A jasněji než poledne vyvstane trvání [tvého] života;+

tma se stane podobnou ránu.+

18 A zcela jistě budeš důvěřovat, protože existuje naděje;

a jistě se pečlivě rozhlédneš — ulehneš v bezpečí.+

19 A vskutku se natáhneš, a nikdo [tebou] nezachvěje

a mnoho lidí tě jistě vlídně naladí;*+

20 a oči ničemných, ty selžou;+

a jistě jim zanikne místo k útěku+

a jejich naděje bude [poslední] vydechnutí duše.“+

 2 „Vy jste opravdu lidé

a s vámi moudrost vymře!+

 3 Já mám také srdce+ stejně jako vy.

Nejsem podřadnější než vy,*+

a u koho nejsou podobné věci?

 4 Stávám* se [tím, kdo je] svému bližnímu terčem posměchu,+

kdo volá k Bohu,* že by mu měl odpovědět.+

Terčem posměchu je spravedlivý, bezúhonný.

 5 Bezstarostný opovrhuje v myšlence i zánikem;+

ten je přichystán pro ty s vratkýma nohama.+

 6 Stany plenitelů jsou bezstarostné,+

a ti, kdo rozvzteklují Boha,* mají bezpečí,

jež patří tomu, kdo si přinesl nějakého boha* v ruce.+

 7 Zeptej se však, prosím, domácích zvířat, a ta tě poučí;+

také okřídlených nebeských tvorů, a oni ti povědí.+

 8 Nebo projev svůj zájem zemi,* a ta tě poučí;+

a mořské ryby+ ti to oznámí.

 9 Kdo mezi nimi všemi dobře neví,

že to udělala ruka Jehovy,*+

10 v jehož ruce je duše+ každého živého

a duch* všeho lidského* těla?+

11 Nezkouší ucho slova,+

jako patro+ ochutnává jídlo?

12 Není mezi letitými moudrost+

a porozumění [v] délce dnů?*

13 U něho je moudrost a moc;+

má radu a porozumění.+

14 Pohleď, strhává, aby se nevystavělo;+

zavírá před člověkem, aby se nedalo otevřít.+

15 Pohleď, zadržuje vody, a ony vysychají;+

a posílá je, a ony mění zemi.+

16 U něho je síla a praktická moudrost;+

jemu patří ten, kdo chybuje, a ten, kdo zavádí na scestí;+

17 působí, že rádci chodí bosi*+

a působí, že se soudci pomátnou.

18 Vskutku uvolňuje pouta* králů+

a přes boky jim váže opasek.

19 Působí, že kněží chodí bosi+

a natrvalo usazené podvrací;*+

20 odstraňuje řeč* od věrných

a odnímá rozumnost starců;

21 vylévá opovržení na urozené+

a vskutku oslabuje pás silných;

22 odkrývá hluboké věci ze tmy+

a vynáší na světlo hluboký stín;

23 dává národům vzrůstat, aby je zničil;+

rozprostírá národy, aby je odvedl;

24 odnímá srdce představeným lidu země,

aby je přiměl bloudit prázdnem, kde není cesta.+

25 Tápají ve tmě,+ kde není světlo,

aby je přiměl bloudit jako opilce.+

 2 Co víte vy, vím dobře i já;

nejsem podřadnější než vy.*+

 3 Já, já bych však mluvil k samotnému Všemohoucímu+

a nalezl bych potěšení v dohadování se s Bohem.*

 4 Vy naproti tomu rozmazáváte faleš;+

všichni jste lékaři bez hodnoty.+

 5 Kdybyste jen naprosto mlčeli,

aby se to prokázalo být moudrostí z vaší strany!+

 6 Slyšte, prosím, mé protiargumenty+

a věnujte pozornost obhajobám mých rtů.

 7 Budete mluvit nespravedlnost za samotného Boha

a budete za něho mluvit klam?+

 8 Budete s ním zacházet stranicky+

nebo se budete za [pravého] Boha přít před zákonem?

 9 Bylo by dobré, aby vás prozkoumal?+

Nebo si s ním budete zahrávat, jako si někdo zahrává se smrtelným člověkem?

10 Rozhodně vás pokárá,+

jestliže se v tajnosti pokusíte projevit stranickost;*+

11 nezpůsobí samotná jeho důstojnost, že sebou trhnete úlekem

a padne na vás pravý děs před ním?+

12 Vaše pamětihodné řeči jsou přísloví z popela;

vaše štítové puklice* jsou jako štítové puklice z hlíny.+

13 Mlčte přede mnou, ať mohu mluvit sám.

Potom ať na mne přijde cokoli!

14 Proč nesu své maso ve svých zubech

a svou vlastní duši* si kladu do dlaně?+

15 I kdyby mě zabil, což bych nečekal?*+

Jenom jemu do obličeje bych se zastával svých vlastních cest.

16 On by také byl* mou záchranou,+

neboť před něho nevejde žádný odpadlík.+

17 Slyšte až do konce mé slovo+

a ať je mé prohlášení ve vašich uších.

18 Pohleďte, prosím, předložil jsem právní případ;+

dobře vím, že já jsem v právu.

19 Kdo je ten, který se bude se mnou přít?+

Kdybych totiž nyní zmlkl, prostě bych vydechl naposled!

20 Jen dvě věci mi nedělej;*

v tom případě se neskryji právě kvůli tobě;+

21 vzdal ode mne svou vlastní ruku

a úlek před tebou — kéž mě neděsí.+

22 Buď zavolej, abych sám odpověděl;

nebo kéž mluvím, a ty mi vrátíš odpověď.

23 V čem mám provinění a hříchy?

Dej mi poznat mé vlastní vzbouření a můj vlastní hřích.

24 Proč skrýváš i svůj obličej+

a pokládáš mě za svého nepřítele?+

25 Roztřeseš pouhý hnaný list

nebo se budeš honit za pouhou suchou slámou ze strniště?

26 Vždyť proti mně píšeš hořké věci+

a působíš, abych nesl [důsledky] provinění svého mládí.+

27 Mé nohy také držíš v kládě+

a dáváš pozor na všechny mé stezky;

chodidlům* mých nohou vyznačuješ svou vlastní čáru.

28 A on* je jako něco shnilého,* co se obnošuje;+

jako oděv, který vskutku žere mol.+

14 Člověk* zrozený z ženy+

má život krátký+ a je zahlcen nepokojem.+

 2 Vypučel jako květ a je odříznut+

a utíká jako stín+ a nezachovává si existenci.*

 3 Ano, na takového jsi otevřel své oko

a mě vedeš* k soudu+ se sebou.

 4 Kdo může zplodit někoho čistého z někoho nečistého?+

Ani jeden.*

 5 Jestliže jsou jeho dny rozhodnuty,+

počet jeho měsíců je u tebe;

učinil jsi pro něho výnos, aby jej nepřekročil.

 6 Odvrať od něho svůj upřený pohled, ať si odpočine,*+

dokud nenajde zalíbení, jaké nalézá ve svém dnu námezdný dělník.

 7 Vždyť i pro strom existuje naděje.

Když je podťat, dokonce znovu vyraší,*+

a jeho vlastní proutek nepřestane existovat.

 8 Jestliže jeho kořen v zemi zestárne

a jeho pařez odumře v prachu,

 9 při vůni vody vyraší+

a jistě vyžene větev jako nová rostlina.+

10 Zdatný muž* však umírá a leží poražen;

a pozemský člověk* vydechne naposled, a kde je?*+

11 Vody opravdu mizí z moře,

i řeka se vyprazdňuje a vysychá.+

12 Člověk též* musí ulehnout a nevstává.+

Dokud nepomine nebe, neprobudí se,+

ani nebudou vyburcováni ze svého spánku.*+

13 Ach, kdybys mě skryl v šeolu,*+

kdybys mě držel skrytého, dokud se neobrátí zpět tvůj hněv,

kdybys mi stanovil časovou mez+ a vzpomněl si na mne!+

14 Jestliže zdatný muž* zemře, může opět ožít?+

Všechny dny své povinné služby budu čekat,+

dokud mi nepřijde úleva.+

15 Zavoláš, a já ti odpovím.+

Budeš prahnout po díle svých rukou.

16 Vždyť nyní počítáš i mé kroky;+

nevyhlížíš po ničem než po mém hříchu.+

17 Zapečetěné ve vaku je mé vzbouření+

a zalepuješ mé provinění.

18 I hora však, když padne, pomine,

a dokonce skála se pohne ze svého místa.

19 Voda jistě omílá i kameny;

její vylévání smývá zemský prach.

Tak jsi zničil samotnou naději smrtelného člověka.*

20 Přemáháš ho navždy, takže odchází;+

znetvořuješ mu obličej, takže ho posíláš pryč.

21 Jeho synové dosahují cti, ale on [to] neví;+

a stávají se bezvýznamnými, ale on o nich neuvažuje.

22 Jen jeho vlastní maso, dokud je na něm, bude stále rozbolavělé,

a jeho vlastní duše, dokud je v něm, bude stále truchlit.“*

 2 „Odpoví moudrý nadutým poznáním*+

nebo naplní si břicho východním větrem?+

 3 Pouhé kárání slovem nebude k užitku

a pouhé výroky samy o sobě neprospějí.

 4 Ty však působíš, že bázeň [před Bohem] nemá žádnou sílu,

a snižuješ každou starostlivost před Bohem.*

 5 Tvé provinění totiž cvičí tvá ústa,*

a volíš jazyk chytrých lidí.

 6 Tvá ústa tě prohlašují za ničemného, a ne já;

a tvoje vlastní rty odpovídají proti tobě.+

 7 Byl jsi tím prvním člověkem,* který se zrodil,+

nebo jsi byl v porodních bolestech přiveden [na svět] dříve než pahorky?+

 8 Nasloucháš Božímu* důvěrnému hovoru+

a omezuješ moudrost sám na sebe?

 9 Co vlastně víš, co nevíme my?+

Čemu rozumíš, co není i u nás?

10 U nás je šedovlasý i letitý,+

ten, [kdo je] na dny větší než tvůj otec.

11 Nestačí ti [projevy] Boží* útěchy

ani slovo, [které se] k tobě jemně [promluví]?

12 Proč tě tvé srdce unáší pryč

a proč se ti blýskají oči?

13 Vždyť obracíš svého ducha proti samotnému Bohu

a způsobil jsi, aby z tvých vlastních úst vycházela slova.

14 Co je smrtelný člověk,* aby byl čistý,+

nebo aby byl v právu kdokoli zrozený z ženy?

15 Pohleď, on nevěří svým svatým,+

a nebesa, ta vskutku nejsou v jeho očích čistá.+

16 Oč méně, když je někdo odporný a zkažený,+

muž, který vpíjí nespravedlnost právě jako vodu!

17 Oznámím ti to. Naslouchej mi!+

I tohle jsem spatřil, nech mě [to] tedy vyprávět,

18 to, co povídají sami moudří+

a co netajili, [protože to bylo] od jejich otců.

19 Pouze jim byla dána země

a žádný cizí člověk neprošel jejich středem.

20 Ničemný trpí muka po všechny své dny,

dokonce právě ten počet let, jež byla vyhrazena tyranovi.

21 V jeho uších je zvuk děsných věcí;

v míru na něho přichází plenitel.+

22 Nevěří, že se vrátí ze tmy,+

a je vyhrazen pro meč.

23 Bloudí, jak hledá chléb* — kde je?+

Dobře ví, že den tmy+ je přichystán u jeho ruky.

24 Tíseň a mučivá úzkost ho děsí;+

přemáhají ho jako král přichystaný k přepadu.

25 Protože vztahuje ruku proti samotnému Bohu*

a snaží se ukázat jako nadřazený vůči Všemohoucímu;+

26 [protože] proti němu tvrdošíjně běží

s tlustými puklicemi svých štítů;

27 protože si skutečně kryje obličej svou tučností

a na bedra nabírá tuk,+

28 přebývá pouze ve městech, která mají být zahlazena;

v domech, v nichž lidé nezůstanou bydlet,

které se jistě prokazují [jako] určené pro hromady kamení.

29 Nezbohatne a jeho jmění se nenavrší,

ani to, co získali,* nerozprostře po zemi.+

30 Neodvrátí se od tmy;

plamen vysuší jeho proutek,

a on odbočí prudkým výdechem* Jeho úst.+

31 Ať nevěří v bezcennost, zaváděn na scestí,

vždyť to, co dostane výměnou, se prokáže být pouhou bezcenností;

32 splní se to před jeho dnem.*

A jeho letorost jistě neporoste bujně.+

33 Odstrčí své nezralé hrozny jako réva

a shodí své květy právě jako olivovník.

34 Shromáždění odpadlíků je totiž neplodné+

a oheň musí sežrat stany úplatkářství.+

35 Počínají se těžkosti a rodí se to, co ubližuje,+

a jejich břicho připravuje klam.“

 2 „Takových věcí jsem slyšel mnoho.

Všichni jste obtížní těšitelé!+

 3 Je nějaký konec nadutým slovům?+

Nebo co tě roztrpčuje,* že odpovídáš?

 4 Také bych mohl dobře mluvit jako vy.

Kdyby jen vaše duše existovaly tam, kde je má duše,

skvěl bych se slovy* proti vám+

a potřásal bych nad vámi hlavou?+

 5 Posiloval bych vás slovy svých úst+

a útěcha mých vlastních rtů by držela zpět — .

 6 Jestliže opravdu mluvím, má vlastní bolest se nedrží zpět,+

a jestliže s tím opravdu přestanu, co ode mne odchází?

 7 Jen teď mě unavil;+

všechny, kdo se shromažďují se mnou, učinil opuštěnými.

 8 Také se mě zmocňuješ. Stalo se to svědectvím,+

takže má vyhublost povstává proti mně. Svědčí mi do obličeje.

 9 Jeho hněv, ten [mě] roztrhal na kusy, a on na mne nevraží.+

Vskutku proti mně skřípe zuby.+

Můj protivník si proti mně ostří oči.+

10 Rozevřeli proti mně ústa,+

pohanou mě udeřili do tváří,

seskupují se proti mně ve velkém počtu.+

11 Bůh* mě vydává mladým chlapcům*

a střemhlav mě hází do rukou ničemných.+

12 Dosáhl jsem poklidu, ale on přistoupil k tomu, aby mnou otřásl;+

a popadl mě za šíji, a přistoupil k tomu, aby mě rozbil,

a staví si mě jako terč.

13 Obkličují mě jeho lučištníci;+

rozpolcuje mé ledviny+ a necítí soucit;

můj žlučník vylévá přímo na zem.

14 Proráží mě průlomem za průlomem;

běží na mne jako silák.+

15 Sešil jsem si pytlovinu+ přes svou kůži

a svůj roh jsem zastrčil přímo do prachu.+

16 Obličej mi zrudl pláčem+

a na očních víčkách mám hluboký stín,*+

17 ačkoli na mých dlaních není násilí,

a má modlitba je ryzí.+

18 Země, nepřikrývej mou krev!+

A ať se neprokáže být místo pro můj křik!

19 Také nyní, pohleď, v nebesích o mně někdo svědčí

a můj svědek* je ve výšinách.+

20 Moji druhové jsou mluvčími proti mně;+

mé oko beze spánku hledí k Bohu.*+

21 A má se učinit rozhodnutí mezi zdatným mužem a Bohem,

stejně jako mezi synem člověka* a jeho bližním.+

22 Vždyť přijde již jen pár let*

a odejdu stezkou, kterou se nevrátím.+

17 I můj duch* je zlomen,+ mé vlastní dny jsou uhašeny;

pro mne je hřbitov.+

 2 Jistě se mi posmívají,+

a mé oko pobývá uprostřed jejich vzpurného chování.

 3 Prosím, zaruč se přece za mne u sebe.+

Kdo jiný se mi zaváže podáním ruky?+

 4 Vždyť jsi uzavřel jejich srdce rozvaze.+

Proto je nevyvyšuješ.

 5 Snad poví druhům, aby si vzali své podíly,

ale právě oči jeho synů selžou.+

 6 A vystavil mě jako příslovečné rčení+ národů,

takže se stávám někým, komu se plivá do obličeje.+

 7 A mrzutostí se mi kalí oko,+

a mé údy jsou všechny jako stín.

 8 Přímí lidé na to zírají v ohromení,

a dokonce i nevinný se vzrušuje nad odpadlíkem.

 9 Spravedlivý se pevně drží své cesty+

a ten, kdo [má] čisté ruce,+ stále roste v síle.+

10 Vy však můžete všichni začít znovu. Tak pojďte dál, prosím,

jelikož mezi vámi nenacházím nikoho moudrého.+

11 Mé vlastní dny prošly,+ mé vlastní plány jsou roztrhány,+

přání mého srdce.

12 Noc stále vydávají za den:+

‚Světlo je blízko, protože [je] tma.‘

13 Jestliže stále čekám, mým domem je šeol;+

ve tmě+ si budu muset ustlat lože.

14 Na jámu+ budu muset zavolat: ‚Jsi můj otec!‘

Na larvu:+ ‚Má matko a má sestro!‘

15 Tak kde tedy je má naděje?+

A má naděje — kdo na ni hledí?

16 K závorám šeolu* sejdou,*

až všichni spolu budeme muset sestoupit právě do prachu.“+

 2 „Jak dlouho vám bude trvat, než ukončíte slova?

Měli byste porozumět, abychom pak mluvili.

 3 Proč bychom měli být počítáni za zvířata+

[a] být ve vašich očích považováni za nečisté?

 4 Ve svém hněvu trhá svou duši na kusy.

Bude kvůli tobě země opuštěna

nebo se skála pohne ze svého místa?

 5 Též světlo ničemných bude uhašeno+

a jiskra jeho ohně nezazáří.

 6 V jeho stanu se jistě zatmí světlo+

a bude v něm uhašena jeho vlastní lampa.

 7 Jeho silné kroky* budou stísněny.

I jeho rada ho odvrhne.+

 8 Nohy jej totiž vskutku zavedou do sítě,

a bude chodit po síťoví.+

 9 Za patu [ho] chopí past;+

drží ho léčka.+

10 Na zemi je na něho políčena šňůra

a na [jeho] stezce nástraha na něj.

11 Náhlá zděšení kolem jistě působí, že sebou trhá úlekem,+

a vskutku se mu ženou v patách.

12 Jeho síla slábne hladem

a pohroma+ stojí přichystána, aby ho přiměla kulhat.

13 Sežere kusy jeho kůže;*

prvorozený smrti* sežere jeho končetiny.

14 Jeho důvěra bude vytržena z jeho vlastního stanu+

a odvede ho ke králi zděšení.

15 V jeho stanu bude přebývat cosi, co není jeho;

po jeho vlastním místě pobývání bude rozházena síra.+

16 Kořeny, ty mu uschnou vespod+

a nahoře mu odumře větev.

17 Zmínka o něm, ta na zemi jistě zanikne+

a venku na ulici nebude mít jméno.

18 Vystrčí ho ze světla do tmy

a vyženou ho z úrodné země.*

19 Nebude mít mezi svým lidem žádné [další] pokolení a žádné potomstvo+

a na místě, kde přebývá jako cizí usedlík, nebude žádný přežijící.

20 V jeho den budou lidé na Západě vskutku zírat v ohromení,

a dokonce i lidí na Východě se zmocní třes.

21 Jen to jsou bydliště provinilce

a to je místo toho, kdo neznal Boha.“*

 2 „Jak dlouho budete dráždit mou duši+

a drtit mě slovy?+

 3 Již desetkrát jste přistoupili k tomu, abyste mě přísně napomenuli;

nestydíte se, [že] se mnou jednáte tak tvrdě.+

 4 A připustíme-li, že jsem udělal chybu,+

má chyba bude pobývat se mnou.*

 5 Jestliže se nade mne opravdu vypínáte+

a ukazujete, že je má pohana proti mně správná,+

 6 vězte tedy, že mě svedl z cesty sám Bůh*

a že mě sevřel do své lovecké sítě.+

 7 Pohleďte, stále křičím: ‚Násilí!‘, ale nedostávám odpověď;+

stále volám o pomoc, ale žádné právo není.+

 8 Právě mou stezku zahradil kamennou hradbou,+ a nemohu přejít;

a na mé vozové cesty klade tmu.+

 9 Svlékl ze mne mou vlastní slávu+

a snímá mi z hlavy korunu.

10 Na všech stranách mě boří, a já odcházím;

a vytrhává mou naději právě jako strom.

11 Také jeho hněv se proti mně rozpaluje+

a počítá mě stále za svého protivníka.

12 Jeho oddíly jednotně přicházejí a nasypávají si proti mně cestu+

a táboří kolem mého stanu.

13 Mé vlastní bratry ode mne vzdálil,+

a právě ti, kdo mě znají, dokonce ode mne odbočili.

14 Moji důvěrně známí* přestali existovat,+

a ti, koho znám, na mne zapomněli,

15 ti, kdo přebývají jako [někdo] cizí v mém domě;+ a mé otrokyně mě považují za cizího člověka;

stal jsem se v jejich očích skutečným cizincem.

16 Volal jsem na svého sluhu, ale neodpovídá.

Svými vlastními ústy se ho doprošuji o soucit.

17 Můj dech* se zhnusil mé manželce,+

a začal jsem páchnout synům břicha mé [matky].

18 I mladí chlapci mě zavrhli;+

sotva vstanu, a již začínají mluvit proti mně.

19 Všichni lidé z mé důvěrné skupiny mají ke mně odpor+

a ti, které jsem miloval, se obrátili proti mně.+

20 Kosti mi skutečně lnou ke kůži a masu,+

a unikám s kůží svých zubů.*

21 Projevte mi trochu přízně, projevte mi trochu přízně, moji druhové,+

vždyť se mě dotkla Boží* vlastní ruka.+

22 Proč mě stále pronásledujete jako Bůh*+

a nespokojíte se právě s mým masem?

23 Kéž by teď byla má slova zapsána!

Kéž by byla dokonce vepsána do knihy!

24 Železným rydlem+ a olovem,

kéž by byla navždy vtesána do skály!

25 A sám dobře vím, že můj výplatce*+ je živý

a že přijde po [mně] a postaví se nad [tím] prachem.+

26 A po mé kůži, [kterou] sedřeli — tohle!

Přesto, vyhublý na těle,* spatřím Boha,*

27 kterého spatřím i sám+

a [kterého] jistě uvidí právě mé oči, ale ne nějaký cizí člověk.

Hluboko ve mně selhaly mé ledviny.

28 Vždyť říkáte: ‚Proč ho stále pronásledujeme?‘,+

když se samotný kořen [té] záležitosti nalézá ve mně.*

29 Sami se zalekněte meče,+

vždyť meč znamená rozvzteklení proti proviněním,

abyste poznali, že je tu soudce.“*+

 2 „Proto mi přece odpovídají mé vlastní zneklidňující myšlenky,

dokonce kvůli mému vnitřnímu vzrušení.

 3 Slyším vůči sobě jakési urážlivé vybízení;

a odpovídá mi duch bez porozumění, jaké mám já.

 4 Věděl jsi po všechny časy právě to,

od té doby, co byl člověk* postaven na zemi,+

 5 že radostné volání ničemných je krátké+

a že radování odpadlíků je na okamžik?

 6 Třebaže jeho znamenitost stoupá až k nebi+

a právě jeho hlava dosahuje až k oblakům,

 7 navždy zaniká jako jeho lejna;+

ti, kdo ho vidí, ti řeknou: ‚Kde je?‘+

 8 Jako sen ulétne, a nenajdou ho;

a bude odehnán jako noční vidění.+

 9 Oko, které ho zahlédlo, ho znovu neuvidí,+

a ani jeho místo ho již nespatří.+

10 Jeho vlastní synové budou hledat přízeň ponížených lidí,

a jeho vlastní ruce budou dávat zpět jeho hodnotné věci.+

11 Jeho vlastní kosti se naplnily jeho mladistvou silou,

ale ta s ním ulehne do pouhého prachu.+

12 Jestliže mu v ústech sladce chutná, co je špatné,

jestliže si to nechává roztát pod jazykem,

13 jestliže s tím má soucit a neopouští to

a jestliže si to zadržuje uprostřed na patře,

14 jeho jídlo se mu jistě promění v jeho vlastních střevech;

bude v něm kobří žlučí.

15 Spolykal jmění, ale vyzvrátí je;

Bůh* mu je vyžene přímo z břicha.

16 Bude sát kobří jed;

zabije ho jazyk zmije.+

17 Nikdy neuvidí vodní toky,+

valící se proudy medu a másla.

18 Bude dávat zpět [svůj] získaný majetek a nespolkne [jej];

jako jmění ze svého obchodování, z něhož se však nebude těšit.+

19 Vždyť drtil na kusy, opustil ponížené;

uchvátil i dům, který nepostavil.+

20 Jistě totiž nepozná ve svém břiše poklid;

neunikne prostřednictvím svých žádoucích věcí.+

21 Nezbylo mu nic, co by pohltil;

proto jeho blahobyt nevytrvá.

22 Zatímco bude jeho nadbytek vrcholit, bude pociťovat úzkost;+

přijde na něho celá moc* nezdaru.

23 Ať se stane, že — aby mu naplnil břicho —

pošle na něho svůj hořící hněv+

a nechá [jej] na něho dštít, do jeho útrob.

24 Bude utíkat před železnou zbrojí;+

protne ho měděný luk.

25 Střela* mu dokonce vyjde zády ven,

a třpytivá zbraň* jeho žlučí;+

přijdou na něho strašlivé věci.+

26 Pro to, co chová jako poklad, bude vyhrazena veškerá tma;

sežere jej oheň, který nikdo nerozdmýchal;+

špatně se povede přežijícímu v jeho stanu.

27 Nebe odkryje jeho provinění,+

a země se proti němu vzbouří.

28 Silná sprška odvalí jeho dům;*

v den jeho hněvu se budou vylévat věci.+

29 To je podíl ničemného člověka* od Boha,*+

ano, jeho dědictví stanovené od Boha.“*

 2 „Naslouchejte pozorně mému slovu

a ať se vám to stane útěchou.

 3 Strpte mě, a já promluvím;

a až domluvím, můžete se [každý] vysmívat.+

 4 Pokud jde o mě, [vyjadřuji] svou starost člověku?

Nebo proč se můj duch nestává netrpělivým?

 5 Obraťte ke mně obličej a zírejte v ohromení

a položte [si] ruku na ústa.+

 6 A jestliže jsem vzpomínal, také jsem se rozrušil

a mého těla se zmocnilo třesení.

 7 Proč jen ničemní zůstávají naživu,+

zestárli a stali se též nadřazenými jměním?+

 8 Jejich potomstvo je u nich pevně založeno před jejich zrakem

a jejich potomci před jejich očima.

 9 Jejich domy jsou pokoj sám, bez děsu+

a není na nich Boží* prut.

10 Jeho vlastní býk skutečně oplodňuje a neplýtvá semenem;

jeho kráva rodí+ a nezmetá.

11 Své mladé chlapce stále vysílají právě jako stádo bravu

a jejich vlastní děti mužského [rodu] skotačí kolem.

12 Dále pozdvihují [svůj hlas] s tamburínou a harfou+

a stále se radují při zvuku píšťaly.

13 Dny tráví v pohodě+

a v okamžiku sestupují do šeolu.

14 A [pravému] Bohu říkají: ‚Odvrať se od nás!+

A v poznání tvých cest jsme nenalezli potěšení.+

15 Co zmůže Všemohoucí, že bychom mu měli sloužit,*+

a jak nám prospěje, že jsme s ním přišli do styku?‘+

16 Pohleďte, svůj blahobyt nemají ve své vlastní moci.*+

Právě rada ničemných zůstala ode mne daleko.+

17 Kolikrát je lampa ničemných uhašena,+

a [kolikrát] na ně přijde jejich pohroma?

[Kolikrát] on ve svém hněvu přiřkne zničení?+

18 Stávají se podobnými slámě před větrem*+

a podobnými plevám, které ukradl vichr?

19 Sám Bůh* nastřádá to, čím někdo ubližuje, pro jeho vlastní syny;+

odmění ho, aby [to] věděl.+

20 Jeho oči uvidí jeho rozklad

a bude pít ze vzteku Všemohoucího.+

21 Vždyť jaké bude mít potěšení ve svém domě po sobě,

když bude počet jeho měsíců skutečně přeťat?+

22 Bude on vyučovat poznání dokonce Boha,*+

když On sám soudí vysoké?+

23 Právě ten zemře během své plné soběstačnosti,+

až bude zcela bezstarostný a v poklidu;

24 [až] se jeho vlastní stehna naplní tukem

a právě morek jeho kostí bude stále provlhčený.

25 A ten druhý zemře s hořkou duší,

když nepojedl z dobrých věcí.+

26 Společně ulehnou do prachu+

a příkrov nad nimi utvoří larvy.+

27 Pohleďte, dobře znám vaše myšlenky

a úkladné plány, s nimiž byste násilně jednali proti mně.+

28 Říkáte totiž: ‚Kde je dům urozeného

a kde je stan, stánky ničemných?‘+

29 Neptali jste se těch, kdo cestují po silnicích?

A neprohlížíte pečlivě právě jejich znamení,

30 že v den pohromy je zlý ušetřen+

[a] v den rozlícení je osvobozen?*

31 Kdo mu poví o jeho cestě přímo do obličeje?+

A kdo ho odmění za to, co dělal?+

32 Pokud jde o něj, on bude odnesen na hřbitov+

a nad hrobkou* budou bdít.

33 Jistě mu zesládnou hroudy země z říčního údolí+

a povleče za sebou celé lidstvo,*+

a těch před ním bylo bezpočtu.

34 Jak marně se mě tedy snažíte utěšit+

a právě vaše odpovědi opravdu zůstávají jako nevěrnost!“

 2 „Může být zdatný muž* k užitku samotnému Bohu,*+

takže by mu měl být k užitku kdokoli, [kdo] má pochopení?

 3 Má Všemohoucí nějaké potěšení z toho, že jsi spravedlivý,+

nebo nějaký zisk z toho, že činíš svou cestu bezúhonnou?+

 4 Bude tě kárat za tvou hlubokou úctu,

bude se s tebou soudit?+

 5 Není již tvá vlastní špatnost přílišná+

a nebude tvým proviněním konec?

 6 Vždyť se bez příčiny zmocňuješ zástavy od svých bratrů+

a svlékáš dokonce oděvy z nahých lidí.

 7 Unavenému nedáváš napít vodu

a hladovému zadržuješ chléb.+

 8 Pokud jde o muže* síly,* země je jeho,+

a bydlí v ní ten, s nímž se zachází stranicky.

 9 Vdovy jsi posílal pryč s prázdnýma rukama,

a paže chlapců bez otce jsou rozdrceny.*+

10 Proto jsou všude okolo tebe ptačí pasti,+

a rozrušuje tě náhlý děs;

11 nebo tma, [takže] nevidíš;

a přikrývá tě vzdouvající se spousta vody.

12 Není Bůh* výškou nebe?+

Také viz* celkový počet hvězd,*+ že jsou vysoko.

13 A přece jsi řekl: ‚Co Bůh* skutečně ví?

Může soudit skrze hustou temnotu?

14 Oblaka jsou mu skrýší, takže nevidí,

a prochází se po nebeské klenbě.‘

15 Budeš se držet té dávné cesty,

po níž šlapou muži, kteří ubližují,*

16 [lidé], kteří byli uchváceni před svým časem,+

jejichž základ+ se vylévá právě jako řeka,

17 kteří říkají [pravému] Bohu:* ‚Odvrať se od nás!+

A co může Všemohoucí dokázat proti nám?‘*

18 Přesto on sám naplnil jejich domy dobrými věcmi;+

a právě rada ničemných zůstala ode mne daleko.+

19 Spravedliví uvidí a zaradují se+

a nevinnému budou pro posměch:

20 ‚Vpravdě, naši odpůrci* byli zahlazeni;

a co z nich zbylo, jistě sežere oheň.‘

21 Obeznam se s ním, prosím, a zůstaň v míru;

tak k tobě přijdou dobré věci.

22 Vezmi, prosím, zákon z jeho vlastních úst

a jeho řeči si vlož do srdce.+

23 Jestliže se vrátíš k Všemohoucímu,+ budeš zbudován;

[jestliže] budeš držet nespravedlnost daleko od svého stanu

24 a [jestliže] je drahocenná ruda uložena v prachu

a ofirské zlato+ ve skále z říčních údolí,

25 Všemohoucí se také vskutku stane tvými drahocennými rudami

a stříbrem, tím nejvybranějším, pro tebe.+

26 Pak totiž nalezneš své největší potěšení ve Všemohoucím+

a pozvedneš obličej k samotnému Bohu.*+

27 Předneseš mu snažnou prosbu, a on tě uslyší;+

a splníš své slavnostní sliby.+

28 A pro něco se rozhodneš, a obstojí to pro tebe;

a na tvé cestě jistě bude zářit světlo.+

29 Musí být totiž pokoření, když mluvíš vyzývavě;+

ale toho se sklopenýma očima on zachrání.+

30 Vyprostí nevinného muže,*+

a ty budeš jistě vyproštěn pro čistotu svých rukou.“*+

 2 „I dnes je má ustaranost+ vzpurností;

má vlastní ruka je těžká kvůli mému vzdychání.

 3 Kéž bych jen skutečně věděl, kde bych ho našel!+

Došel bych až k jeho pevnému místu.+

 4 Předložil bych před něj* právní případ

a ústa bych si naplnil protiargumenty;

 5 znal bych slova, jimiž mi odpovídá,

a uvažoval bych o tom, co mi říká.+

 6 Zápolil by se mnou s hojností moci?

Ne! On by na mne jistě dbal.+

 7 Přímý tam s ním jistě urovná záležitosti,

a já bych byl navždycky bezpečný před svým soudcem.*

 8 Pohleď, jdu na východ, a on tam není;

a zase zpátky, a nemohu ho rozeznat;+

 9 doleva, kde pracuje, ale nemohu [jej] spatřit;

odbočuje* doprava, ale já [ho] nevidím.

10 Vždyť dobře zná cestu, kterou se dávám.+

[Až] mě vyzkouší, vyjdu jako zlato.+

11 Má noha se chopila jeho kroků;*

držím se jeho cesty a neuhýbám.+

12 [Od] přikázání jeho rtů neodstupuji.+

Řeči jeho úst jsem choval jako poklad,+ víc než to, co je mi předepsáno.

13 A on je jedné [mysli], a kdo mu může odporovat?+

A jeho vlastní duše má touhu, a on [to] udělá.+

14 Vždyť úplně provede to, co je mi předepsáno,+

a takových věcí je u něho mnoho.

15 Proto se kvůli němu cítím rozrušen;

dávám najevo pozornost a děsím se ho.+

16 Právě Bůh* učinil mé srdce bázlivým+

a Všemohoucí mě rozrušil.+

17 Nebyl jsem totiž umlčen kvůli tmě,

ani protože mi temnota zakryla můj vlastní obličej.

24 Proč nebyly Všemohoucím nastřádány časy+

a právě ti, kdo ho znají, nespatřili jeho dny?+

 2 Jsou ti, kdo posouvají zpátky mezníky;+

uchvátili stádo, aby [je] pásli.*

 3 Odhánějí i osla chlapců bez otce;

vdovina býka se zmocňují jako zástavy.+

 4 Odvracejí chudé z cesty;+

v témž čase se ztrápení země schovávali.

 5 Pohleď, [jako] zebry+ v pustině

vyšli po své činnosti, hledají potravu.

Pouštní pláň [dává] každému chléb pro chlapce.

 6 V poli žnou jeho píci

a chvatně plení vinici ničemného.

 7 Tráví noc bez oděvu, nazí,+

a bez jakéhokoli přikrytí v chladu.+

 8 Horskou dešťovou bouří jsou promáčeni,

a protože není přístřeší,+ musí objímat skálu.

 9 Uchvacují chlapce bez otce dokonce od prsu+

a to, co má na sobě ztrápený, berou do zástavy.+

10 Musí chodit bez oděvu, nazí,

a hladoví musí nosit požaté klasy.+

11 Mezi terasovými zdmi tráví poledne;*

musí šlapat vinné lisy, a přece žízní.+

12 Z města sténají umírající,

a duše smrtelně raněných volá o pomoc;+

a Bůh* [to] nepokládá za nic nepatřičného.+

13 Pokud jde o ně, oni se prokázali být mezi buřiči proti světlu;+

nerozeznali jeho cesty

a nebydleli na jeho vozových cestách.

14 Za denního světla vstane vrah,

a pak zabije ztrápeného a chudého;+

a během noci se stane opravdovým zlodějem.*+

15 Pokud jde o oko cizoložníka,+ to vyhlíželo večerní tmu+

a říkalo: ‚Nespatří mě žádné oko!‘+

A obličej si zakrývá rouškou.

16 Ve tmě se prokopal do domů,

za dne zůstávají zamčeni.

Nepoznali denní světlo.+

17 Ráno je totiž pro ně stejné jako hluboký stín,+

neboť poznávají, co jsou náhlá zděšení hlubokého stínu.

18 Je rychlý na povrchu vod.

Jejich kus země bude na zemi proklet.+

Neobrátí se k cestě vinic.

19 Sucho i horko uchvacují sněhové vody;

stejně tak šeol ty, kdo hřešili!+

20 Lůno na něho zapomene, larva ho sladce bude sát,+

už se na něho nevzpomene.+

A nespravedlnost bude zlomena právě jako strom.+

21 Má jednání s neplodnou ženou, která nerodí,

a s vdovou,+ které nedělá nic dobrého.

22 A jistě odtáhne statné lidi svou silou;

povstane a nebude si jistý svým životem.*

23 Dopřeje mu, aby získal důvěru,+ že bude podporovat sám sebe;

a jeho oči budou na jejich cestách.+

24 Na chviličku se dostali vysoko, pak už nejsou,+

a byli sníženi;+ jsou utrženi jako každý jiný

a jako vrcholek obilného klasu jsou odříznuti.

25 Skutečně tedy, kdo teď ze mne udělá lháře

nebo zmaří mé slovo?“

 2 „Panování a děsivost jsou při něm;+

činí mír na svých výšinách.

 3 Dají se spočítat jeho oddíly?

A nad kým nevychází jeho světlo?

 4 Jak tedy může být smrtelný člověk* v právu před Bohem,*+

nebo jak může být někdo zrozený z ženy čistý?+

 5 Pohleď, tam je dokonce měsíc, a není jasný;

a hvězdy se neprokázaly [jako] čisté v jeho očích.

 6 Oč méně smrtelný člověk, který je larva,

a syn člověka,* který je červ!“+

 2 „Ach, jak velice jsi pomohl tomu, [kdo nemá] sílu!

[Jak jen] jsi zachránil paži, která nemá sílu!+

 3 Jak velmi jsi poradil tomu, [kdo nemá] moudrost,+

a praktickou moudrost jsi učinil známou množství!

 4 Komu jsi pověděl slova

a čí dech* z tebe vycházel?

 5 Ti bezmocní ve smrti* se chvějí

pod vodami a těmi, kdo v nich přebývají.+

 6 Šeol je před ním nahý+

a [místo] zničení* nemá příkrov.

 7 Roztahuje sever nad prázdnem,+

zavěšuje zemi na ničem;

 8 balí vody do svých oblaků,+

takže se pod nimi velké množství oblaků netrhá;

 9 zahaluje obličej trůnu,*

rozprostírá* přes něj svůj oblak.+

10 Opsal kruh na hladině vod,+

až tam, kde světlo končí ve tmě.

11 Samotné sloupy nebe se třesou

a jsou ohromeny jeho přísným napomenutím.

12 Svou silou vzdul moře+

a svým porozuměním rozbil na kusy+ bouřícího.*+

13 Svým větrem* vyleštil nebe,+

jeho ruka probodla klouzajícího hada.+

14 Pohleď, to jsou okraje jeho cest,+

a jaký šepot je o něm slyšet!

Kdo však může ukázat, že rozumí jeho mocnému hromu?“+

 2 „Jakože žije Bůh,*+ který odňal můj soud,+

a jakože [žije] Všemohoucí, který učinil mou duši hořkou,+

 3 zatímco mám ještě v sobě celý svůj dech

a v chřípí mám Božího* ducha,+

 4 mé rty nepromluví žádnou nespravedlnost

a můj vlastní jazyk nezamumlá žádný klam!

 5 Z mé strany je nemyslitelné, abych vás prohlásil za spravedlivé!+

Dokud nevydechnu naposled, nepřipravím se o svou ryzost!+

 6 Chopil jsem se své spravedlivosti a nepustím ji;+

mé srdce [mě] nebude popichovat pro žádný z mých dnů.+

 7 Ať se můj nepřítel stane v každém ohledu ničemou+

a ten, kdo se proti mně bouří, skutečně provinilcem.

 8 Vždyť jaká je naděje odpadlíka v případě, že [ho] on odřízne,+

v případě, že mu Bůh* odnese jeho duši?+

 9 Uslyší Bůh* jeho křik

v případě, že na něho přijde tíseň?+

10 Nebo najde největší potěšení ve Všemohoucím?

Bude po všechny časy volat k Bohu?

11 Poučím vás Boží rukou;

to, co je u Všemohoucího, nebudu tajit.+

12 Pohleďte, vy všichni jste viděli vidění;

proč se tedy ukazujete jako naprosto marní?+

13 To je podíl ničemného člověka* od Boha;+

a oni obdrží od samotného Všemohoucího dědictví tyranů.

14 Jestliže jeho synů přibude, tedy pro meč;+

a jeho potomci nebudou mít dost potravy.*

15 Jeho vlastní přežijící budou pohřbeni během smrtonosné rány*

a jejich vlastní vdovy nebudou plakat.+

16 Kdyby nakupil stříbro jako prach

a ošacení by připravil právě jako hlínu,

17 připravil by, ale byl by to spravedlivý, kdo by se oblékl,+

a byl by to nevinný, kdo by měl na stříbře podíl.

18 Svůj dům vystavěl jako pouhý mol

a jako chýši,+ kterou si udělal strážný.

19 Ulehne bohatý, ale neposbírá se nic;*

otevřel oči, ale nebude tu nic.+

20 Jako vody* ho dostihnou náhlá zděšení;+

v noci ho jistě ukradne vichr.

21 Východní vítr ho odnese,+ a on odejde,

a vírem ho unese z jeho místa.+

22 A vrhne se na něho a nebude mít soucit;+

on se zcela jistě pokusí utéci z jeho moci.+

23 Někdo nad ním zatleská+

a hvízdne+ na něho ze svého místa.*

28 Pro stříbro vskutku existuje místo, kde je lze nalézt,

a místo pro zlato, jež přečišťují;+

 2 železo se bere přímo z prachu+

a měď se vylévá [z] kamene.

 3 Stanovil konec tmě;

a do všech mezí prozkoumává+

kámen v temnotě a hlubokém stínu.

 4 Spustil šachtu daleko od [míst], kde [lidé] přebývají jako [někdo] cizí,+

míst zapomenutých, daleko od nohy;

někteří smrtelní lidé* se zhoupli dolů, zakomíhali se.

 5 Pokud jde o zemi, z té vychází potrava;+

ale vespod se vzdula jakoby ohněm.

 6 Její kameny jsou místem safírů,+

a prach má zlatý.

 7 Stezka — nepoznal ji žádný dravý pták,+

ani oko hnědého luňáka+ ji nezahlédlo.

 8 Majestátní divoká zvířata* ji neušlapala;

mladý lev po ní nekráčel.

 9 Na pazourek napřáhl ruku;

vyvrátil hory z kořene;

10 do skal zavedl štoly naplněné vodou+

a jeho oko vidělo všechny drahocennosti.

11 Místa, odkud se řinuly řeky, přehradil+

a skrytou věc vynáší na světlo.

12 Ale moudrost — kde ta se dá najít+

a kdepak je místo porozumění?

13 Smrtelný člověk nepoznal její hodnotnost,*+

a v zemi živých se nenalézá.

14 Vodní hlubina* řekla:

‚Ve mně není!‘

Též moře řeklo: ‚U mne není!‘+

15 Výměnou za ni nelze dát ryzí zlato,+

a stříbro se nedá odvážit jako její cena.

16 Nedá se za ni zaplatit zlatem* z Ofiru,+

vzácným onyxem a safírem.

17 Zlato* a sklo se k ní nemohou přirovnat,

ani žádná nádoba z přečištěného zlata není za ni výměnou.

18 O korálu+ a skalním křišťálu nepadne zmínka,

ale plný vak moudrosti je cennější než [vak plný] perel.+

19 Topas+ z Kuše* se k ní nemůže přirovnat;

nedá se za ni zaplatit ani zlatem v jeho čistotě.

20 Ale moudrost — odkud ta pochází+

a kdepak je místo porozumění?

21 Bylo to dokonce utajeno před očima každého živého+

a bylo to skryto před nebeskými létajícími tvory.

22 Zničení* i smrt řekly:

‚Svýma ušima jsme o ní slyšely zprávu.‘

23 Bůh* je Ten, kdo porozuměl její cestě+

a on zná její místo,

24 neboť sám hledí až do konců země;+

vidí pod celými nebesy,*

25 aby udělal závaží pro vítr,*+

zatímco vody rozměřil mírou;+

26 když učinil předpis pro déšť+

a cestu pro hřímavý bouřkový mrak,

27 tenkrát uviděl [moudrost]* a přistoupil k tomu, aby o ní pověděl;

připravil ji a také ji prozkoumal.

28 A přikročil k tomu, aby řekl člověku:*

‚Pohleď, bázeň před Jehovou* — to je moudrost,+

a odvrátit se od špatného je porozumění.‘“+

 2 „Kéž bych byl jako v dávných lunárních měsících,+

jako ve dnech, kdy mě Bůh* střežil;+

 3 kdy nechával zářit svou lampu na mou hlavu,

[když] jsem chodíval tmou při jeho světle;+

 4 právě jako jsem byl za dnů svých nejlepších let,+

když byl v mém stanu důvěrný vztah k Bohu;+

 5 když byl ještě Všemohoucí se mnou,

[když] kolem mne byli moji sloužící!

 6 Když jsem umýval své kroky v másle,

a skála pro mne vylévala proudy oleje;*+

 7 když jsem vycházel k bráně u městečka,+

připravoval jsem si sedadlo na veřejném prostranství!+

 8 Chlapci mě viděli a schovávali se,

a dokonce i letití se zvedali, stáli.+

 9 Knížata zadržovala slova

a na ústa si kladla dlaň.+

10 Hlas vůdců se schoval,

a právě jejich jazyk jim přilnul k patru.+

11 Vždyť ucho naslouchalo a přistoupilo k tomu, aby mě prohlásilo za šťastného,

a oko vidělo a přistoupilo k tomu, aby pro mne vydávalo svědectví.

12 Vyprošťoval jsem totiž ztrápeného volajícího o pomoc+

a chlapce bez otce a každého, kdo neměl pomocníka.+

13 Požehnání+ hynoucího — to přicházelo na mne,

a rozradostňoval jsem srdce vdovy.+

14 Oblékal jsem se spravedlností, a ta oblékala mě.+

Můj smysl pro právo byl jako plášť bez rukávů — a turban.

15 Slepému jsem se stal očima,+

a nohama jsem byl chromému.

16 Chudým jsem byl skutečným otcem;+

a právní při někoho, koho jsem neznal — tu jsem zkoumal.+

17 A lámal jsem čelisti provinilce+

a ze zubů jsem mu vytrhoval* kořist.

18 A říkával jsem: ‚Vydechnu naposled ve svém hnízdě*+

a jako zrnka písku rozmnožím [své] dny.+

19 Můj kořen se otvírá vodám,+

i rosa zůstane přes noc na mé větvi.

20 Má sláva je při mně svěží,

a můj luk bude v mé ruce opětovně střílet.‘

21 Mně naslouchali; a čekali

a mlčeli k mé radě.+

22 Po mém slově už nemluvili

a mé slovo na ně kanulo.+

23 A čekali na mne jako na déšť+

a ústa rozevírali na jarní déšť.+

24 Usmíval jsem se na ně — nevěřili [tomu] —

a nesnížili světlo mého obličeje.+

25 Volil jsem jim cestu a usedal jsem jako hlava;

a přebýval jsem jako král mezi [svými] oddíly,+

jako ten, kdo utěšuje truchlící.+

30 A teď se mi vysmívají+

ti, [kteří jsou] na dny mladší než já,+

jejichž otce bych byl odmítl

umístit se psy svého stáda bravu.

 2 I síla jejich rukou — k čemu mi byla?

Zahynula v nich síla.+

 3 Pro nouzi a hlad jsou neplodní,

ohryzávají bezvodý kraj,+

[kde] byla včera bouře a zpustošení.

 4 Trhali slanou bylinu u keřů

a potravou jim byl kořen janovců.

 5 Bývali zaháněni z obce;+

lidé na ně křičívali jako na zloděje.

 6 [Musí] přebývat přímo na svahu říčních údolí,

v prašných děrách a ve skalách.

 7 Křičívali v keřích;

choulívali se pod kopřivami.

 8 Synové bláznivého+ i synové bezejmenného,

ti byli vymrskáni ze země.

 9 A nyní jsem se stal dokonce námětem jejich písně+

a jsem jim průpovídkou.+

10 Mají ke mně odpor, zůstávají ode mne daleko;+

a nezadrželi [své] sliny před mým obličejem.+

11 Povolil totiž [mou] vlastní tětivu a přistoupil k tomu, aby mě pokořil,

a oni si popustili kvůli mně uzdu.

12 Zvedají se [mi] po pravici jako hejno;

mé nohy pustili,

ale přistoupili k tomu, aby proti mně nasypali své hráze pohrom.+

13 Strhali mé vozové cesty;

byli mi prospěšní jen pro strast,+

aniž měli nějakého pomocníka.

14 Přicházejí jako širokou průrvou;

přivalili se za bouře.

15 Byla na mne obrácena náhlá zděšení;

mé ušlechtilé chování je hnáno jako větrem*

a má záchrana pominula jako oblak.

16 A nyní se ve mně vylévá má duše;+

zmocňují se mě dny trápení.+

17 V noci jsem měl provrtané i kosti+ [a odpadaly] ze mne,

a [bolesti], které mě hryžou, neodpočívají.+

18 Hojností síly se proměňuje můj oděv;

jako límec mého dlouhého oděvu mě opásává.

19 On mě srazil do hlíny,

takže se ukazuji jako prach a popel.

20 Volám k tobě o pomoc, ale neodpovídáš mi;+

vstal jsem, abys mi projevil pozornost.

21 Proměňuješ se, aby ses ke mně stal krutým;+

s plnou mocí své ruky na mne nevražíš.

22 Zvedáš mě do větru, necháváš mě [na něm] jezdit;

potom mě s třeskem rozpustíš.

23 Vím totiž dobře, že mě přiměješ, abych se obrátil zpět k smrti+

a k domu setkání pro každého živého.

24 Jenže nikdo nenapřahuje ruku proti pouhé hromadě trosek,+

a když se někdo rozkládá, nevolá se kvůli těm věcem o pomoc.

25 Jistě jsem plakal pro toho, kdo měl těžký den;+

má duše se rmoutila pro chudého.+

26 Ačkoli jsem čekal dobré, přesto přišlo špatné;+

a očekával jsem světlo, ale přišla temnota.

27 Má vlastní střeva byla uvedena do varu a nemlčela;

dny trápení se postavily proti mně.

28 Zesmutnělý+ jsem se procházel, když nebylo sluneční světlo;*

vstal jsem ve sboru,* volal jsem stále o pomoc.

29 Stal jsem se bratrem šakalů

a druhem pštrosích dcer.+

30 I kůže mi zčernala+ [a odpadala] ze mne

a kosti, ty se mi rozpálily, jak vyschly.

31 A má harfa byla jen k truchlení

a má píšťala pro hlas plačících.

31 Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima.+

Jak bych tedy mohl projevit pozornost panně?+

 2 A jaký je podíl od Boha* nahoře+

nebo dědictví od Všemohoucího z výše?

 3 Není pohroma pro provinilce+

a nezdar pro ty, kdo konají to, co ubližuje?

 4 Nevidí on mé cesty+

a nepočítá i všechny mé kroky?

 5 Jestliže jsem chodil s [muži] nepravdy,+

a má noha chvátá k podvodu,+

 6 zváží mě na přesných vahách*+

a Bůh* pozná mou ryzost.+

 7 Jestliže se můj krok odchyluje od cesty,+

nebo mé srdce chodilo jen za mýma očima,+

nebo mi ve vlastních dlaních uvízla nějaká vada,+

 8 ať zaseji semeno, a někdo jiný jí,+

a ať jsou moji vlastní potomci vykořeněni.

 9 Jestliže bylo mé srdce zlákáno k nějaké ženě+

a číhal jsem přímo u vstupní cesty svého druha,+

10 ať má manželka mele pro jiného muže,

a ať nad ní klekají jiní muži.+

11 Vždyť to by bylo nevázané chování

a to by bylo provinění [hodné pozornosti] soudců.+

12 To je totiž oheň, který by sžíral až ke zničení*+

a zakořenil by se mezi vším mým výnosem.

13 Jestliže jsem odmítal soud svého otroka

nebo své otrokyně v jejich soudním sporu se mnou,

14 co potom mohu dělat, když Bůh* povstane?

A co mohu odpovědět, až bude žádat vyúčtování?+

15 Což Ten, který udělal v břiše mne, neudělal jeho,+

a nepřistoupil jen Jeden k tomu, aby nás připravil v lůně?

16 Jestliže jsem zdržoval ponížené od [jejich] potěšení+

a působil jsem, aby selhaly oči vdovy,+

17 a jídával jsem své sousto sám,

zatímco chlapec bez otce z něho nejedl+

18 (vždyť rostl u mne od mého mládí jako u otce

a od břicha své matky jsem ji stále vedl);

19 jestliže jsem vídal někoho hynout, protože neměl oděv,+

nebo že chudý neměl přikrytí,

20 jestliže mi jeho bedra nežehnala+

ani se nehřál stříhanou vlnou+ mých mladých beranů;

21 jestliže jsem mával rukou sem a tam proti chlapci bez otce,+

když jsem v bráně vídal, [že je zapotřebí] mé pomoci,+

22 ať mi má vlastní lopatka odpadne od ramene,

a ať se mi má vlastní paže odlomí od své horní kosti.

23 Vždyť jsem se děsil pohromy od Boha*

a nemohl jsem obstát před jeho důstojností.+

24 Jestliže jsem postavil zlato* jako svou důvěru,

nebo jsem řekl zlatu:* ‚Ty jsi mé spolehnutí!‘,+

25 jestliže jsem se radovával, protože mého majetku bylo mnoho,+

a protože má ruka našla hodně věcí;+

26 jestliže jsem vídal světlo, když vyšlehlo,

nebo drahocenný měsíc, když putoval,+

27 a mé srdce začalo být v tajnosti lákáno+

a má ruka přistoupila k tomu, aby políbila má ústa,*

28 i to by bylo provinění [hodné pozornosti] soudců,

vždyť bych byl zapřel [pravého] Boha nahoře.

29 Jestliže jsem se radovával nad zánikem toho, kdo mě prudce nenáviděl,+

nebo jsem pocítil vzrušení,* protože si ho našlo zlo —

30 a nedovolil jsem svému patru, aby zhřešilo

tím, že bych žádal přísahu proti jeho duši.+

31 Jestliže lidé z mého stanu neříkali:

‚Kdo může předvést někoho, kdo se nenasytil z jeho jídla?‘*+ —

32 Žádný cizí usedlík netrávil noc venku;+

své dveře jsem nechával otevřené k stezce.*

33 Jestliže jsem jako pozemský člověk* zakrýval své přestupky+

tím, že jsem schovával své provinění v kapse košile —

34 protože bych utrpěl otřes z velkého zástupu,

nebo by mě děsilo opovržení rodin,

a mlčel bych, nevyšel bych ze vchodu.

35 Kéž bych měl někoho, kdo by mi naslouchal,+

kéž by mi podle mého podpisu* odpověděl sám Všemohoucí!+

Nebo kéž by jednotlivec,* který má se mnou soudní spor, napsal doklad!

36 Ten bych jistě nosil na rameni;

uvázal bych si jej kolem sebe jako velkolepou korunu.

37 Jemu bych pověděl počet svých kroků;+

přiblížil bych se k němu jako vůdce.

38 Kdyby proti mně volala o přispění má vlastní zemská půda

a její brázdy by plakaly spolu;

39 jestliže jsem jedl její plody* bez peněz+

a způsobil, že duše jejích majitelů těžce dýchala,+

40 ať místo pšenice vzejde trnitý plevel+

a místo ječmene zapáchající plevel.“

„Jsem mladý na dny,

a vy jste letití.+

Proto jsem se stáhl* a bál jsem se

oznámit vám své poznání.

 7 Řekl jsem: ‚Měly by mluvit dny,

a množství let, to by mělo dát na vědomí moudrost.‘+

 8 Určitě je to ve smrtelných lidech duch

a dech Všemohoucího, [co] jim dává porozumění.+

 9 Nejsou to ti, kdo jsou pouze hojní na dny,+ kdo se prokazují [jako] moudří,

ani ti, kdo jsou jenom staří, kdo rozumějí soudu.+

10 Proto jsem řekl: ‚Naslouchej mi přece,

oznámím své poznání, ano já.‘

11 Pohleďte, čekal jsem na vaše slova,

dopřával jsem sluchu vašemu uvažování,+

dokud jste mohli pátrat po slovech, [jež byste řekli].

12 A stále jsem měl svou pozornost obrácenou k vám

a hle, nikdo tu Joba nekárá,

nikdo z vás neodpovídá na jeho řeči,

13 abyste neřekli: ‚Nalezli jsme moudrost;+

to Bůh* ho odhání, ne člověk.‘

14 Jelikož neuspořádal slova proti mně,

nebudu mu tedy odpovídat vašimi řečmi.

15 Byli zděšeni, už neodpověděli;

slova se od nich vzdálila.

16 A já čekal, neboť oni dál nemluví;

vždyť se zastavili, už neodpovídali.

17 Odpovím — ano já — svou účastí;

oznámím své poznání, ano já;

18 vždyť jsem se naplnil slovy;

duch mi v břiše způsobil tlak.+

19 Pohleďte, mé břicho je jako víno, jež nemá průduch;

jako nové kožené měchy chce puknout.+

20 Nechte mě mluvit, ať se mi uleví.

Otevřu rty, abych odpověděl.+

21 Ať, prosím, neprojevím stranickost člověku*+

a neudělím titul pozemskému člověku;*+

22 vždyť rozhodně nevím, jak mohu udělit titul;

můj Původce+ by mě snadno odnesl.

33 Teď však, prosím, Jobe, vyslechni má slova*

a dopřej přece sluchu všemu, co mluvím.*

 2 Pohleď, prosím: musím otevřít ústa;

můj jazyk s patrem+ musí promluvit.

 3 Mé řeči jsou přímost mého srdce,+

a to, co mé rty opravdu upřímně vyslovují, je poznání.+

 4 Udělal mě Boží vlastní duch*+

a vlastní dech Všemohoucího přistoupil k tomu, aby mě přivedl k životu.+

 5 Jsi-li schopen, odvěť mi,

uspořádej přede mnou [slova]; zaujmi postoj.

 6 Pohleď, pro [pravého] Boha jsem právě to, co ty;+

i já jsem byl vytvarován z hlíny.+

 7 Pohleď, ve mně tě neděsí nic strašlivého

a [nedolehne] na tebe těžce žádný můj nátlak.+

 8 Jenom jsi mi řekl do uší,

a zvuk [tvých] slov jsem slyšel stále:

 9 ‚Jsem čistý, bez přestupku;+

čistý jsem, a nemám provinění.+

10 Pohleď, nachází si příležitosti k odporu vůči mně,

pokládá mě za svého nepřítele.+

11 Nohy mi dává do klády,+

dává pozor na všechny mé stezky.‘+

12 Pohleď, v tom jsi nebyl v právu,+ odpovídám ti;

neboť Bůh* je mnohem víc než smrtelný člověk.+

13 Proč ses přel právě s ním,+

protože neodpovídá na všechna tvá slova?+

14 Vždyť Bůh* promluví jednou

a dvakrát+ — i když to člověk nebere v úvahu —

15 ve snu,+ v nočním vidění,+

když na lidi padne hluboký spánek,

během dřímot na lůžku.+

16 Tehdy odkrývá uši lidí+

a klade svou pečeť na vybídnutí vůči nim,

17 aby člověka* odvrátil od jeho skutku+

a aby zakryl pýchu+ před zdatným mužem.*

18 Zadržuje jeho duši od jámy+

a jeho život, aby nepominul střelou.*+

19 A skutečně je s bolestí kárán na svém lůžku

a hádka jeho kostí je neustálá.

20 A jeho život si jistě hnusí chléb+

a jeho vlastní duše žádoucí jídlo.

21 Jeho tělo se před očima vytrácí

a jeho kosti, jež nebylo vidět, se jistě obnažují.

22 A jeho duše se blíží k jámě+

a jeho život k těm, kdo způsobují smrt.*

23 Jestliže pro něho existuje posel,*

mluvčí,* jeden z tisíce,

aby člověku pověděl o jeho přímosti,*

24 pak ho poctí a řekne:

‚Propusť ho, aby nesestoupil do jámy!+

Našel jsem výkupné!*+

25 Ať se jeho tělo stane svěžejším než v mládí;+

ať se vrátí do dnů své mladistvé síly.‘+

26 Přednese Bohu* snažnou prosbu, aby v něm měl zalíbení,+

a uvidí jeho obličej s radostným křikem,

a On obnoví svou spravedlnost vůči smrtelnému člověku.*

27 Bude lidem zpívat a říkat:

‚Hřešil jsem;+ a převracel jsem, co je přímé,

a rozhodně to pro mne nebylo to pravé.

28 Vyplatil mou* duši, aby neodešla do jámy,+

a můj život uvidí světlo.‘

29 Pohleď, to všechno koná Bůh,*

dvakrát, třikrát v případě zdatného muže,

30 aby obrátil jeho duši zpět od jámy,+

aby byl osvícen světlem* živých.+

31 Věnuj pozornost, Jobe! Naslouchej mi!

Mlč, a já budu mluvit dál.

32 Jestliže jsou nějaká slova, [která bys řekl], odpověz mi;

mluv, vždyť mám potěšení z tvé spravedlnosti.

33 Jestliže nejsou, naslouchej ty mně;+

mlč, a budu tě vyučovat moudrosti.“

 2 „Naslouchejte mým slovům, moudří;

a vy, kdo znáte, mi dopřejte sluchu.

 3 Vždyť ucho provádí zkoušku slov,+

právě jako patro ochutnává, když se jí.+

 4 Vyvolme si pro sebe soud;

poznejme mezi sebou, co je dobré.

 5 Job totiž řekl: ‚Jsem rozhodně v právu,+

ale Bůh* odvrátil můj soud.+

 6 Povídám lži proti svému vlastnímu soudu?

Mé kruté zranění je nezhojitelné, třebaže není žádný přestupek.‘+

 7 Který zdatný muž* je jako Job,+

[jenž] pije posměch jako vodu?+

 8 A jistě je na cestě k družnosti s těmi, kdo konají to, co ubližuje,

a k tomu, aby chodil s lidmi ničemnosti.+

 9 Řekl totiž: ‚Zdatnému muži neprospěje,+

když má zalíbení v Bohu.‘*

10 Proto mi naslouchejte, lidé se srdcem.+

Ať je vzdáleno od [pravého] Boha,* že by jednal ničemně,+

a [od] Všemohoucího, že by jednal protiprávně.+

11 Vždyť odmění pozemského člověka* [podle] toho, jak jedná,+

a podle mužovy* stezky způsobí, že to na něho přijde.

12 Ano, Bůh* vskutku nejedná ničemně+

a Všemohoucí nepřevrací soud.+

13 Kdo mu přidělil zemi

a kdo [pro něho] ustanovil úrodnou zemi,* ano celou?

14 Jestliže na někoho zaměří své srdce,

[jestliže] k sobě shromáždí jeho ducha a dech,+

15 všechno tělo spolu vydechne naposled,

a pozemský člověk* se vrátí až do prachu.+

16 Jestliže tedy [máš] porozumění, naslouchej tomu přece;

dopřej přece sluchu zvuku mých slov.

17 Bude skutečně řídit+ někdo, kdo nenávidí právo

a když někdo silný je spravedlivý, prohlásíš [ho] za ničemného?+

18 Opravdu se řekne* králi: ‚Nejsi k ničemu‘?*

Urozeným: ‚Jste ničemní‘?+

19 [Je Jeden], který neprojevuje stranickost knížatům

a nebere větší ohled na urozeného než na poníženého,+

neboť jsou všichni dílem jeho rukou.+

20 Umírají v okamžiku,+ dokonce uprostřed noci;+

lid se zatřese sem a tam a pomine

a silní odcházejí bez [zásahu] ruky.+

21 Jeho oči jsou totiž [upřeny] na cesty člověka*+

a vidí všechny jeho kroky.

22 Není tma ani hluboký stín,

aby se tam skryli ti, kdo konají to, co ubližuje.+

23 Neurčuje totiž ustanovený čas pro žádného člověka,

aby šel k Bohu* na soud.

24 Silné+ láme bez zkoumání

a nechává jiné povstat místo nich.+

25 Proto rozeznává, jaká jsou jejich díla,+

a v noci [je] opravdu svrhává, a jsou rozdrceni.+

26 Jako ničemné je políčkuje

na místě přihlížejících;+

27 protože odbočili a nejdou za ním+

a neuvažovali o žádné z jeho cest,+

28 aby způsobili, že k němu dojde křik poníženého;

a tak slyší křik ztrápených.+

29 Když on působí klid, kdo potom může odsoudit?

A když skryje obličej,+ kdo ho může spatřit?

Je totéž, zda je to vůči národu+ nebo vůči člověku?*

30 Aby nevládl odpadlík+

ani nebyly léčky+ lidu.

31 Řekne totiž doopravdy někdo Bohu:

‚Snášel jsem, ačkoli nejednám zkaženě;+

32 ačkoli nespatřuji nic, pouč mě sám;

jestliže jsem se dopustil nějaké nespravedlnosti,

už [to] neudělám‘?+

33 Vynahradí to on z tvého stanoviska, protože odmítáš [soud],

protože volíš ty sám, a ne já?

Ano, co dobře víš, [to] mluv.

34 Lidé se srdcem+ mi řeknou —

dokonce moudrý zdatný muž, který mi naslouchá:

35 ‚Job, ten mluví bez poznání+

a jeho slova jsou bez pochopení.‘

36 Můj otče, ať je Job vyzkoušen* do krajnosti

kvůli svým odpovědím mezi muži, kteří ubližují.+

37 Ke svému hříchu totiž navrch přidává vzbouření;+

tleská mezi námi a množí své řeči proti [pravému] Bohu!“*+

 2 „Tohle jsi považoval za smysl pro právo?

Řekl jsi: ‚Má spravedlnost je více než Boží.‘*+

 3 Říkáš totiž: ‚K čemu ti je?+

Jaký větší prospěch mám, než kdybych hřešil?‘+

 4 Sám ti odvětím

a s tebou tvým druhům.*+

 5 Vzhlédni k nebi+ a viz

a spatři oblaka,+ [že] jsou vskutku výše než ty.

 6 Jestliže opravdu zhřešíš, co proti němu dokážeš?+

A [jestliže] opravdu přibude tvých vzbouření, co mu uděláš?

 7 Jestliže jsi skutečně v právu, co mu dáváš,

nebo co přijímá z tvé vlastní ruky?+

 8 Tvá ničemnost může být proti člověku,* jako jsi ty,+

a tvá spravedlnost vůči synu pozemského člověka.*+

 9 Kvůli množství útlaků stále volají o přispění;+

stále volají o pomoc kvůli paži velkých.+

10 A přece neřekl nikdo: ‚Kde je Bůh,* můj Vznešený Původce,*+

Ten, který v noci dává melodie?‘+

11 To On nás poučuje+ víc než pozemská zvířata*+

a činí nás moudřejšími než dokonce nebeské létající tvory.

12 Stále tam volají, ale on neodpovídá+

pro pýchu+ špatných.

13 Jedině nepravdu Bůh* neslyší+

a Všemohoucí ji nespatřuje.+

14 Oč méně tedy, když říkáš, že ho nespatřuješ!+

Právní pře je před ním, a tak bys měl na něho s úzkostí čekat.+

15 A teď, protože jeho hněv nežádal vyúčtování,+

on si také nepovšiml krajní zbrklosti.+

16 A Job rozevírá ústa prostě nadarmo;

bez poznání množí pouhá slova.“+

 2 „Měj se mnou chvilku trpělivost, a já ti oznámím,

že jsou ještě slova, [která lze říci] pro Boha.*

 3 Přinesu své poznání zdaleka

a připíšu spravedlnost svému Ztvárniteli.*+

 4 Má slova totiž opravdu nejsou faleš;

Ten, kdo je dokonalý v poznání,+ je s tebou.

 5 Pohleď, Bůh* je mocný+ a nezavrhne;

[je] mocný v síle srdce;*

 6 nezachová naživu nikoho ničemného,+

ale vynese soud ztrápených.+

 7 Nespustí oči z nikoho spravedlivého;+

i krále na trůnu+ —

je také dosadí navždy, a budou vyvýšeni.

 8 A jestliže jsou spoutáni v okovech,+

jsou zajati provazy trápení.

 9 Potom jim poví o tom, jak jednají,

a o jejich přestupcích, protože se tváří nadřazeně.

10 A odkryje jejich ucho vůči vybízení+

a řekne, že by se měli obrátit zpět od toho, co ubližuje.+

11 Jestliže uposlechnou a budou sloužit,

dokončí své dny v tom, co je dobré,

a své roky v příjemnosti.+

12 Jestliže však neposlechnou, pominou+ dokonce střelou+

a vydechnou naposled bez poznání.

13 A odpadlí v srdci si budou ukládat hněv.+

Neměli by volat o pomoc, protože on je svázal.

14 Jejich duše zemře v mládí+

a jejich život mezi chrámovými prostituty.+

15 Vyprostí ztrápeného v jeho trápení

a odkryje jejich ucho v útlaku.

16 A jistě také tebe odláká z tlamy tísně!+

Na jejím místě bude širší prostor,+ ne sevření,

a útěcha tvého stolu bude plná tučnosti.+

17 Jistě se naplníš soudním výrokem nad ničemným;+

uchytí se soudní výrok a smysl pro právo.

18 [Dbej] totiž, aby tě vztek+ nezlákal ke [zlomyslnému] tleskání,

a nenech se zavést na scestí velkým výkupným.+

19 Bude mít tvé volání o pomoc účinek?+ Ne, ani v tísni

dokonce všechny [tvé] silné snahy.+

20 Neprahni po noci,*

aby národy ustoupily [z místa], kde jsou.

21 Střež se, aby ses neobrátil k tomu, co ubližuje,+

neboť to sis vyvolil raději než trápení.+

22 Pohleď, sám Bůh* jedná povzneseně se svou mocí;

kdo je učitel jako on?

23 Kdo s ním účtuje pro jeho cestu+

a kdo řekl: ‚Dopustil ses nespravedlnosti‘?+

24 Pamatuj, že bys měl velebit jeho činnost,+

o které lidé zpívali.+

25 Celé lidstvo* na ni upřeně hledí;

i smrtelný člověk stále zdaleka přihlíží.+

26 Hleď, Bůh je vyvýšen více, než můžeme poznat;+

počet jeho let se nedá vyzkoumat.+

27 Táhne totiž vzhůru kapky vody;+

cedí se jako déšť pro jeho mlhu,

28 takže se řine z oblak,+

hojně kane na lidstvo.

29 Vskutku, kdo může porozumět vrstvám oblaků,

třeskotu z jeho chýše?+

30 Pohleď, rozestřel nad tím své světlo+

a přikryl kořeny moře.

31 Jimi se totiž ujímá pře národů;+

v hojnosti dává potravu.+

32 Ve svých rukách zakryl blesk*

a ukládá mu příkaz proti útočníkovi.+

33 Vypráví o něm jeho hřímání,+

také hospodářská zvířata o tom, kdo přichází.

37 Mé srdce se přitom vskutku začíná chvět+

a vyskakuje ze svého místa.

 2 Pozorně naslouchejte rachotu jeho hlasu+

a mručení, které vychází z jeho úst.

 3 Dává mu průchod pod celými nebesy,

a jeho blesk+ je až do nejzazších konců* země.

 4 Za ním řve zvuk;

hřmí+ zvukem své nadřazenosti+

a nezadržuje je, když je slyšet jeho hlas.+

 5 Bůh* podivuhodně hřmí svým hlasem,+

dělá velké věci, které nemůžeme poznat.+

 6 Říká totiž sněhu: ‚Padej k zemi‘,+

a lijáku deště, ano lijáku svých silných dešťů.+

 7 Klade pečeť na ruku každého pozemského člověka,

aby každý smrtelný člověk znal jeho dílo.

 8 A divoké zvíře jde číhat

a bydlí ve svých úkrytech.+

 9 Z vnitřní místnosti+ přichází vichr

a ze severních větrů chlad.+

10 Božím* dechem je dán led+

a šíře vod je v sevření.*+

11 Ano, on obtěžkává oblak vláhou,

jeho světlo+ rozptyluje velké množství oblaků

12 a on [je] obrací svým řízením, aby vykonaly své,

kdekoli jim přikáže+ na povrchu úrodné půdy* země.

13 Ať pro prut,*+ nebo pro svou zemi,+

nebo pro milující laskavost*+ působí, že to přináší výsledky.

14 Dopřej tomu přece sluchu, Jobe;

zastav se a projev pozornost podivuhodným Božím dílům.+

15 Víš, kdy jim Bůh* uložil ustanovení+

a kdy způsobil, aby zazářilo světlo jeho oblaku?

16 Víš o vznášení oblaku,+

[o] podivuhodných dílech Toho dokonalého v poznání?+

17 Jak jsou tvé oděvy horké,

když země jeví ztišení* od jihu?+

18 Můžeš s ním vytepat oblohu+

dotvrda jako lité zrcadlo?

19 Dej nám vědět, co bychom mu měli říci;

nemůžeme vydat [slova] kvůli tmě.

20 Mělo by se mu vyprávět, že bych chtěl mluvit?

Nebo řekl nějaký člověk, že to bude sděleno?+

21 A oni nyní skutečně nevidí světlo;

skví se na obloze,

když prošel vítr* a přistoupil k tomu, aby ji vyčistil.

22 Ze severu přichází zlatá nádhera.*

Důstojnost kolem Boha* vzbuzuje bázeň.+

23 Pokud jde o Všemohoucího, toho jsme nenašli;+

je vyvýšen v moci+

a nezlehčí+ právo+ a hojnost spravedlnosti.+

24 Ať se ho proto lidé* bojí.+

Nebere ohled na ty, kdo jsou moudří ve [svém vlastním] srdci.“+

 2 „Kdože to zatemňuje radu

slovy bez poznání?+

 3 Přepásej si bedra, prosím, jako zdatný muž

a dovol, abych se tě tázal, a ty mě informuj.+

 4 Kdes byl, když jsem zakládal zemi?+

Pověz [mi], máš-li porozumění.

 5 Kdo stanovil její míry, pokud [to] víš,

nebo kdo po ní roztahoval měřicí provazec?

 6 Do čeho byly zapuštěny její podstavce,+

nebo kdo položil její úhelný kámen,

 7 když spolu radostně provolávaly jitřní hvězdy+

a všichni Boží synové*+ začali pochvalně křičet?

 8 A [kdo] zahradil dveřmi* moře,+

jež začalo vycházet, jako když vyrazí z lůna;

 9 když jsem mu* dal oblak za oděv

a hustou temnotu za plenu,

10 a přistoupil jsem k tomu, abych na něm rozbil* svůj předpis

a abych postavil závoru a dveře,+

11 a přikročil jsem k tomu, abych řekl: ‚Až sem smíš přijít, a dál ne;+

a zde jsou omezeny tvé pyšné vlny‘?+

12 To od svých dnů až dosud jsi přikazoval jitru?+

Způsobil jsi, aby úsvit poznal své místo,

13 aby chytil nejzazší konce* země,

aby z ní byli vytřeseni ničemní?*+

14 Přetváří se jako hlína+ pod pečetidlem,

a věci* zaujímají své místo jako v oblečení.

15 A ničemným* je zadrženo jejich světlo,+

a pozdvižená paže se láme.+

16 Došel jsi ke zdrojům* moře,

nebo jsi obcházel+ a hledal vodní hlubinu?*+

17 Byly ti odkryty brány smrti,+

nebo můžeš vidět brány hlubokého stínu?*+

18 Uvažoval jsi inteligentně o rozlehlých prostorách země?+

Pověz, jestliže jsi to všechno poznal.

19 Kdepak je cesta k [místu], kde přebývá světlo?+

Pokud jde o tmu, kdepak je její místo,

20 že bys ji vzal k její hranici

a že bys porozuměl vozovým cestám k jejímu domu?

21 Poznal jsi [to], protože ses tehdy rodil+

a [protože] je tvých dnů velký počet?

22 Vstoupil jsi do zásobáren sněhu+

anebo vidíš i zásobárny krup,+

23 které jsem zadržel pro čas tísně,

pro den boje a války?+

24 Kdepak je cesta, jíž se rozděluje světlo*

[a] východní vítr+ se rozptyluje po zemi?

25 Kdo rozdělil kanál pro záplavu

a cestu pro hřímavý bouřkový mrak,+

26 aby jej přiměl pršet na zemi, kde není člověk,*+

[na] pustinu, v níž není žádný pozemský člověk,*

27 aby nasytil místa postižená bouří a opuštěná

a způsobil, že vzejde travní porost?+

28 Existuje otec deště,+

anebo kdo porodil kapky rosy?+

29 Z čího břicha vlastně vychází led,

a pokud jde o nebeskou jinovatku,+ kdo tu vskutku rodí?

30 Právě vody se schovávají jako za kamenem

a povrch vodní hlubiny se stává celistvým.+

31 Můžeš pevně svázat pouta souhvězdí Kimy,*

nebo můžeš uvolnit samotné šňůry souhvězdí Kesilu?*+

32 Můžeš vyvést souhvězdí Mazzarotu* v jeho ustanovený čas?

A pokud jde o souhvězdí Aše* spolu s jeho syny, můžeš je vodit?

33 Poznal jsi ustanovení nebes,+

nebo mohl bys uplatnit jeho autoritu na zemi?

34 Můžeš pozvednout hlas až k oblaku,

aby tě přikryla vzdouvající se spousta vody?+

35 Můžeš vyslat blesky, aby šly

a řekly ti: ‚Zde jsme‘?

36 Kdo vložil moudrost+ do vrstev oblaků*

nebo kdo dal porozumění+ jevu oblohy?*

37 Kdo může v moudrosti přesně spočítat oblaka,

nebo nebeské vodní džbány — kdo [je] může převrhnout,+

38 když se prach vylévá jakoby do roztavené spousty

a hroudy země se k sobě lepí?

39 Můžeš lvu nalovit kořist

a můžeš uspokojit* dravou chuť mladých lvů,+

40 když se krčí v úkrytech+

[nebo] číhají ve skrýši v záloze?

41 Kdo připravuje krkavci jeho potravu,+

když jeho vlastní mláďata volají o pomoc k Bohu,*

[když] stále putují, protože není co jíst?

39 Poznal jsi ustanovený čas, kdy kozorožci ze skalního útesu rodí?+

Sleduješ, kdy právě v bolestivých porodních křečích rodí laně?+

 2 Počítáš lunární měsíce, které naplňují,

nebo poznal jsi ustanovený čas, kdy rodí?

 3 Sklánějí se, když vrhají své mladé,

[když] se zbavují svých bolestivých křečí.*

 4 Jejich synové se stanou statnými, vyrůstají v širém poli;

skutečně vyjdou a nevrátí se k nim.

 5 Kdo volně vyslal zebru+

a kdo uvolnil samotné pásy divokého osla,

 6 jemuž jsem ustanovil za dům pouštní pláň

a za obydlí solnou zemi?+

 7 Směje se hlučení městečka;

neslyší šramot nadháněče.+

 8 Kvůli pastvě prozkoumává hory+

a hledá kdejakou zelenou+ rostlinu.

 9 Chce ti sloužit divoký býk+

anebo stráví noc u tvých jeslí?

10 Uvážeš divokého býka pevně provazy v brázdě

nebo bude za tebou vláčet+ nížiny?

11 Budeš v něho důvěřovat, protože jeho síla je hojná,

a přenecháš mu svou lopotu?

12 Spolehneš se na něho, že ti přinese zpátky tvou setbu

a že bude shromažďovat na tvůj mlat?

13 Zatřepetalo radostně křídlo pštrosice,

nebo [má] perutě a opeření čápa?+

14 Ponechává totiž svá vejce zemi

a v prachu je uchovává teplá

15 a zapomíná, že je může nějaká noha rozdrtit,

nebo že na ně může dokonce šlápnout divoké polní zvíře.

16 Opravdu hrubě zachází se svými syny, jako [by nebyli] její+ —

marná je její lopota, [protože nemá] děs.

17 Bůh* jí totiž dal zapomenout na moudrost

a nedal jí podíl na porozumění.+

18 V čase, kdy do výše třepetá [křídly],

směje se koni a jeho jezdci.

19 Můžeš dát koni mohutnost?+

Můžeš obléknout jeho šíji ševelící hřívou?*

20 Můžeš způsobit, aby skákal jako kobylka?

Důstojnost jeho frkání je strašlivá.+

21 Hrabe*+ v nížině a jásá v síle;

vychází vstříc zbroji.+

22 Směje se děsu a neděsí se;+

ani se neobrací zpět před mečem.

23 Haraší proti němu toulec,

ostří kopí a oštěpu.

24 S dusáním a vzrušením polyká zemi

a nevěří, že je to zvuk rohu.

25 Jakmile zatroubí roh, říká: ‚Aha!‘

A zdaleka větří bitvu,

řev náčelníků* a válečný pokřik.+

26 Je to díky tvému porozumění, že se vznáší sokol,

roztahuje křídla k jižnímu větru?

27 Anebo je to na tvé nařízení, že vzlétá vzhůru orel+

a staví si hnízdo ve výšce,+

28 přebývá na skalním útesu a nocuje

na ostrohu skalního útesu a na nedostupném místě?

29 Odtamtud musí pátrat po potravě;+

jeho oči hledí do dálky.

30 A jeho mláďata srkají krev;

a kde jsou zabití, tam je on.“+

 2 „Měl by se přít* nějaký rýpal se Všemohoucím?+

Ať odpoví ten, kdo kárá Boha.“*+

 4 „Pohleď, stal jsem se nevýznamným.+

Co ti mám odvětit?

Položil jsem si ruku na ústa.+

 5 Jednou jsem promluvil, a nebudu odpovídat;

a dvakrát, a nic nebudu dodávat.“

 7 „Přepásej si, prosím, bedra jako zdatný muž;+

budu se tě tázat, a ty mě informuj.+

 8 Skutečně učiníš neplatným mé právo?

Prohlásíš mě za ničemného, abys byl v právu ty?*+

 9 Nebo máš [takovou] paži, jako má [pravý] Bůh*+

a můžeš způsobit hřmění hlasem, jako má on?+

10 Okrášli se, prosím, nadřazeností+ a výškou;+

a kéž se oblečeš důstojností+ a nádherou.+

11 Ať plynou rozlícené výbuchy tvého hněvu+

a viz každého domýšlivého a poniž ho.

12 Viz každého domýšlivého, pokoř ho+

a pošlap ničemné přímo tam, kde jsou.

13 Schovej je společně do prachu,+

ovaž jim i obličej na utajeném místě

14 a já, dokonce já ti budu dobrořečit,

protože tě může zachránit tvá pravice.

15 Tady je behemot,* kterého jsem udělal stejně jako tebe.

Žere zelenou trávu+ právě jako býk.

16 Hle, jeho síla je v jeho bocích

a jeho dynamická energie+ ve svalových úponech jeho břicha.

17 Ocas ohýbá jako cedr;

jeho stehenní šlachy jsou propletené.

18 Jeho kosti jsou měděné trubky;

jeho silné kosti jsou jako pruty z tepaného železa.

19 Je počátkem Božích* cest;

jeho Původce+ může přiblížit svůj meč.

20 Vždyť i hory mu přinášejí svůj výtěžek,+

a hrají si tam všechna divoká polní zvířata.*

21 Pod trnitými cicimky uléhá,

na skrytém místě rákosí+ a mokřiny.+

22 Trnité cicimky ho stále ohrazují svým stínem;

obklopují ho topoly z říčního údolí.

23 Jestliže se řeka chová násilně, on neutíká v panice.

Důvěřuje si, i kdyby mu do tlamy vytryskl Jordán.+

24 Může ho někdo chytit jemu před očima?

Může [mu] někdo provrtat nos smyčkami?*

41 Můžeš vytáhnout leviatana*+ rybářským háčkem

nebo můžeš mu jazyk přidržet dole provazem?

 2 Můžeš mu vložit do nozder sítí,+

nebo můžeš mu trnem provrtat čelisti?

 3 Bude k tobě vznášet mnohé snažné prosby

nebo ti bude říkat jemná slova?

 4 Uzavře s tebou smlouvu,

abys ho vzal na neurčitý čas za otroka?

 5 Budeš si s ním hrát jako s ptákem,

nebo svážeš ho pro své mladé dívky?

 6 Budou o něj smlouvat* společníci?

Rozdělí ho mezi obchodníky?*

 7 Naplníš mu kůži harpunami+

anebo hlavu kopími na ryby?

 8 Polož na něho ruku.

Vzpomeň si na bitvu. Už to víckrát nedělej.*

 9 Pohleď, očekávání vzhledem k němu bude jistě zklamáno.

[Člověk] také bude svržen při pouhém pohledu na něho.

10 Nikdo není tak troufalý, aby ho popudil.

A kdo si může stát na svém přede mnou?+

11 Kdo mi něco dal jako první, abych mu měl odplatit?+

Pod celými nebesy je to moje.+

12 Nebudu mlčet o jeho částech

ani [o] záležitosti [jeho] mohutnosti a půvabu jeho rozměrů.

13 Kdo odkryl povrch jeho oblečení?

Kdo vstoupí do jeho dvojité čelisti?*

14 Kdo otevřel dveře jeho obličeje?*

Jeho zuby kolem dokola jsou strašlivé.

15 Brázdy šupin jsou jeho domýšlivostí,

uzavřené jako těsnou pečetí.

16 Jedna k druhé těsně přiléhají

a ani vzduch mezi ně nemůže vniknout.

17 Každá je přilepena k druhé;*

svírají se navzájem a nedají se oddělit.

18 Už z jeho kýchání vyšlehuje světlo

a jeho oči jsou jako paprsky úsvitu.

19 Z tlamy mu šlehají blesky,

dokonce unikají ohnivé jiskry.

20 Z nozder mu vychází dým

jako [z] pece podpálené dokonce sítím.

21 Jeho duše* rozpaluje uhly,

a z tlamy mu dokonce vychází plamen.

22 V jeho šíji se ubytovala síla,

a před ním skáče zoufalství.*

23 Záhyby jeho masa k sobě lnou;

jsou na něm jako ulité, nepohnutelné.

24 Jeho srdce je odlito jako kámen,

ano, odlito jako spodní mlýnský kámen.

25 Při jeho vstávání se silní lekají;+

jsou zmateni ohromením.

26 Ani meč se [s ním] nevyrovná, když ho dohoní,

ani kopí, šipka, ani hrot šípu.+

27 Na železo+ pohlíží jako na pouhou slámu,

na měď jako na pouhé shnilé dřevo.

28 Šíp* ho nezažene;

kameny z praku+ se pro něho změnily v pouhou slámu ze strniště.

29 Kyj považuje za pouhou slámu ze strniště+

a harašení oštěpu se směje.

30 Spodek má jako špičaté hliněné střepy;*

po blátě rozestírá nástroj k mlácení.+

31 Působí, že hlubiny vřou jako hrnec;

moře, to připodobňuje hrnci s mastí.

32 Nechává za sebou zářit svou stezku;*

[člověk] by pokládal vodní hlubinu za šediny.*

33 Na prachu není nic podobného jemu,

který je utvořen, aby [neznal] zděšení.

34 Vidí vše, [co je] vysoké.

Je králem nad všemi majestátními divokými zvířaty.“*

 2 „Poznal jsem, že jsi schopen udělat všechno,+

a není myšlenka, která je pro tebe nedosažitelná.+

 3 ‚Kdože to zatemňuje radu bez poznání?‘+

Proto jsem hovořil, ale nerozuměl jsem

věcem příliš podivuhodným pro mne, jež neznám.+

 4 ‚Slyš, prosím, a já budu mluvit.

Budu se tě tázat, a ty mě informuj.‘+

 5 Z doslechu* jsem o tobě slyšel,

ale nyní tě přece vidí mé vlastní oko.

 6 Proto odvolávám,

a opravdu činím pokání*+ v prachu a popelu.“