Mám cystickou fibrózu

VYPRÁVÍ JIMMY GARATZIOTIS

Dne 25. července 1998 jsem byl s prudkou bolestí na prsou spěšně přivezen do nemocnice. Srdce bylo v pořádku, ale na plicích jsem měl tak těžkou infekci, že jsem skoro nemohl dýchat. Bylo mi teprve dvacet pět let a můj život visel na vlásku.

DVA dny po mém narození řekli lékaři rodičům, že mám těžkou žloutenku. Prohlásili, že když nedostanu transfuzi krve, buď zemřu, nebo budu mít poškozený mozek. Přežil jsem bez transfuze — a bez poškození mozku.

První dva roky mého života jsem trpěl mnoha nejasnými zdravotními problémy a opakovanými zápaly plic. Jeden lékař nakonec zjistil, že mám cystickou fibrózu (CF). Pacienti s tímto onemocněním se tehdy dožívali v průměru sedmi let. Díky pokrokům v medicíně se však stále více dětí s cystickou fibrózou dožívá dospělosti.

Co je cystická fibróza?

Cystická fibróza je neléčitelná dědičná choroba. U pacientů s touto chorobou dochází ke stále se zhoršujícím dýchacím problémům a často mají mimořádné obtíže při trávení potravy.

Přibližně každý dvacátý pátý člověk je nositelem defektního genu CF. Tito lidé to ve většině případů o sobě nevědí, protože nemají žádné příznaky této poruchy. Je-li nositelem genu otec i matka, potom je pětadvacetiprocentní pravděpodobnost, že budou mít dítě s CF.

Byl jsem jedním ze vzácných případů, kdy se CF podařilo diagnostikovat díky tomu, že jsem měl nosní polypy. Lékaři mi z tohoto důvodu vyšetřili obsah soli v potu, což je nejběžnější test na určení diagnózy CF. Přítomnost soli na kůži dítěte často zjistí nejdříve rodiče nebo prarodiče, protože cítí slanou chuť na svých rtech, když dítě políbí.

Nosní polypy mi bránily v dýchání, takže mi je museli chirurgicky odstraňovat z dutin téměř každý rok. Jsou to nepříjemné operace a hojení je bolestivé. Jsou také nebezpečné, protože při nich dochází ke krvácení. Přestože jsem podstoupil mnoho takových operací, všechny byly provedeny bez použití krve. Jsem velmi vděčný, že nemusím trpět případnými komplikacemi kvůli transfuzím krve a že z těchto komplikací ani nemusím mít strach.

Vyrovnávám se s nemocí

V důsledku nemoci mám určitá omezení v tom, co mohu dělat, ale snažím se být tak aktivní, jak to jen jde. Mimořádným dnem v mém životě byl 1. srpen 1987, kdy jsem křtem symbolizoval své zasvěcení Jehovovi Bohu.

Když ráno vstanu, inhaluji roztok ventolinu a potom roztok soli. Pomáhá to uvolnit hleny v plicích a rozšiřují se tím dýchací cesty, takže mohu lépe dýchat. Tato léčba trvá přibližně patnáct minut. Potom mám asi čtyřicet minut až hodinu fyzikální terapii, která hleny v plicích uvolní a odstraní. Pak podstupuji další inhalační léčbu, tentokrát vdechuji antibiotikum k potlačení infekce. Celá tato procedura se opakuje odpoledne a pak ještě jednou večer.

Tyto tři léčebné procedury mi denně zaberou asi čtyři hodiny. Obvykle se najím teprve až po každé z nich, protože léčba je s prázdným žaludkem snazší. I když mám takový časově náročný denní režim, zvykl jsem si účastnit se shromáždění řecky mluvícího sboru svědků Jehovových ve městě London, které je v Ontariu v Kanadě. V ten večer, kdy je shromáždění, posunu léčení až na desátou hodinu večer. Požehnání plynoucí ze shromáždění daleko převyšuje oběti, které jsou s tím spojené. Je pro mě také důležité, abych se pravidelně podílel na kazatelské službě.

Dělím se o svou víru

Pobyt v nemocnici mi poskytuje zvláštní příležitost dělit se o svou křesťanskou víru. Jednou jsem měl možnost mluvit s knězem řecké pravoslavné církve, který ležel jako pacient v jiné místnosti. Všiml si, že jsem uctivý mladý člověk, a řekl, že mě pokládá za dobrý příklad pro mladé lidi v řecké komunitě. Netušil, že vím o jeho aktivním odporu proti službě svědků Jehovových mezi řecky mluvícími lidmi.

Když za knězem přišli lidé na návštěvu, posílal je také za mnou. Ti v členech mé rodiny a přátelích, jež mě navštívili, poznali lidi, kteří ve službě klepali na jejich dveře. Někteří z těchto návštěvníků se u nás zdrželi, ale jiní se s údivem vrátili ke knězi a ptali se ho, proč je posílá za svědky Jehovovými. Naše rozhovory s knězem však pokračovaly i potom, co zjistil, že jsem svědek. Mluvili jsme o námětech jako jméno Jehova, Trojice a politická neutralita svědků Jehovových v Řecku. Během těchto rozhovorů jsem viděl, že jeho odpor slábne.

Kněz připustil, že zná pravdu o některých biblických námětech, které jsme rozebírali, přiznal se však, že ji neučí ze strachu, aby nepřišel o zaměstnání. Později jsme ho s mou mladší sestrou Ester navštívili u něj doma a on si vzal biblickou literaturu. Odpor proti kazatelské činnosti v tomto území se zmírnil. Začalo nám naslouchat mnoho lidí, kteří slyšeli, že kněz má příznivý postoj k pravdě. Brzy nato však byl tento kněz přeložen někam jinam.

Díky tomu, že jsem při své hospitalizaci mluvil s jinými lidmi o své víře, došlo ještě k dalším významným událostem. Jednou jsem mluvil s mladíkem, který se jmenoval Jeff a chodil navštěvovat svého dědečka. Další rozhovory s ním vyústily v biblické studium. Časem Jeff projevil touhu navštěvovat sborová shromáždění. Ačkoli jsem většinou chodil do sboru v Londonu, nějakou dobu jsem dojížděl do nedalekého Stratfordu, abych tam s Jeffem chodil na shromáždění. Cílem bylo, aby mu pomáhal někdo, kdo žije v místě jeho bydliště.

Je smutné, že se Jeff podvolil nátlaku své rodiny a přestal dělat duchovní pokroky. Při návštěvách shromáždění ve Stratfordu jsem se však setkal s Deanne Stewartovou, kterou jsem znal již z dřívějška ze stavby sálu Království. Zamilovali jsme se do sebe a 1. června 1996 jsme se vzali.

Moje situace se mění

Žel, tři týdny po svatbě jsem těžce onemocněl. Tím začala řada hospitalizací, které vyústily v náhlou příhodu, jež byla popsána na začátku. Od té doby jsem čtyřiadvacet hodin denně na kyslíku. Trápí mě horečky, noční pocení, zánět pohrudnice, bolesti kloubů, nohou a hrudníku a nemůžu spát, protože v noci kašlu. Někdy také vykašlávám krev, což mě děsí, protože kdyby se to nezastavilo, mohl bych náhle zemřít.

Nyní s mou drahou manželkou, která je mým doplňkem a pomocnicí, společně vydáváme svědectví pacientům, lékařům, fyzioterapeutům a dalším zdravotnickým pracovníkům v nemocnici, ale také těm, kteří přijdou k nám domů. Mám velké zdravotní problémy, ale my tyto příležitosti využíváme ke chválení Jehovova jména.

Co mi nyní pomáhá

Vzhledem ke změně mé situace získáváme s Deanne povzbuzení prostřednictvím speciálního telefonického spojení. Tak můžeme poslouchat sborová shromáždění a podílet se na nich. Díky tomuto laskavému opatření máme pocit, že jsme stále částí sboru, i když tam většinou nemůžeme být přítomni tělesně.

K naší službě nyní navíc patří i to, že o biblické naději mluvíme s lidmi po telefonu. Tímto způsobem jsme zahájili a vedeme i biblická studia. To, že s cizími lidmi mluvíme o Jehovovi a jeho nádherném opatření, které v novém světě spravedlnosti připravil pro věrné lidstvo, nám přináší velkou radost.

Posilujícím povzbuzením a útěchou je pro mě podpora mého otce a matky. Zvlášť jsem Jehovovi vděčný za požehnání, jímž je pro mě Deanne, která si mě vzala navzdory tomu, že jsem nemocný, a nyní mi ve velké míře pomáhá vytrvávat.

Dospěl jsem do konečného stadia své nemoci, a tak mi jen naděje na budoucnost dává sílu, abych se nevzdal. Velkou útěchu nám s Deanne přináší to, že si spolu denně čteme Bibli. Vím, že v blízké budoucnosti budu zdravý a nebudu potřebovat každodenní léčbu jen proto, abych vůbec dýchal. Představuji si, jak ve slíbeném ráji budu mít zdravé plíce a poběžím volnou krajinou. Nic víc nechci — jen chvíli běžet krajinou, abych si mohl vyzkoušet své plíce.

Tato představa Božího zaslíbeného nového světa mi pomáhá, abych překlenul každý další den. Přísloví 24:10 říkají: „Ztratil jsi odvahu v den tísně? Tvé síly bude poskrovnu.“ Nemám pocit, že mé síly je poskrovnu, ale naopak cítím, že Jehova mi dává sílu nad to, co je normální. (2. Korinťanům 4:7) Tato síla mi pomáhá vydávat svědectví o jeho jménu a záměru a také vydržet všechno, co připustí — ať už přežiji konec tohoto systému věcí v Armagedonu, anebo nyní zemřu a později budu v jeho novém světě vzkříšen. (1. Jana 2:17; Zjevení 16:14–16; 21:3, 4)

[Obrázky na straně 13]

S manželkou Deanne, která je pro mě velkou oporou