Zahynou hrabiví lidé?
VŠICHNI jsme již nějakým způsobem trpěli škodlivým působením lidské hrabivosti. Hrabivost je odpovědná za bezohledné ničení lesních porostů, zpustošení velkých kusů země povrchovými doly, znečistění řek továrními splašky a odpadky a za přeměnu malých i velkých měst v místa naplněná kouřem, špínou a hlukem. Lidé také vykořisťovali druhé a obohacovali se na jejich úkor. Skončí někdy taková hrabivost? Zahynou hrabiví lidé?
Ano, protože hrabivé skutky neunikly pozornosti toho, kdo nenávidí hrabivost a je dosti mocný, aby jí učinil konec. Je to svrchovaný Pán vesmíru, Jehova Bůh. Historický příklad jeho jednání se starým Izraelem ukazuje, že hrabiví lidé nebudou do nekonečna trpěni a že bude požehnáno spravedlivě smýšlejícím lidem.
PŘÍKLAD Z DĚJIN
V sedmém století př. n. l. byli mnozí obyvatelé Jeruzaléma a judské země hrabiví. Nestarali se o Izraelity, kteří byli oloupení o svůj dědičný majetek tím, že byli odvlečeni v roce 740 př. n. l. Asyřany a v roce 617 př. n. l. Babylóňany. Hrabiví lidé vyjádřili svůj postoj k zajatcům slovy: „Odejděte daleko od Jehovy . . . země nám byla dána jako majetek.“ (Ezech. 11:15) Jako bratři Izraelitů, kteří žili v zajetí v babylónské říši, měli obyvatelé Jeruzaléma a judské země projevit ducha výplatce, který by koupil dědičný majetek, aby jeho bratr, který nemá zemi, mohl být opět uveden do majetku, jejž mu Bůh dal. (3. Mojž. 25:13–38) Avšak tito hrabiví lidé byli rádi, že jejich bratři byli přinuceni být co možná „daleko od Jehovy“, to je od izraelské země, kde podle jejich mínění přebýval Jehova. Chtěli zemi pro sebe.
Avšak Jehova o tom smýšlel zcela jinak. Byl ochoten kajícníkům mezi zajatci projevit svou přízeň, že „se jim stanu na malou chvíli [či „trochu“, NS, 1958, pozn. p. č.] svatyní“. (Ezech.11:16) Pro „malou chvíli“ jejich vyhnanství bude svatyní Jehova. Bude svatým místem, kde mohou najít bezpečí a mohou být uchováni pro jeho budoucí dobrý záměr. Kromě toho bude „trochu“, v omezené míře, jejich svatyní. Nemůže totiž zajatce ochránit před všemi zaslouženými následky jejich špatného chování, ani nemůže zkrátit délku předpověděného vyhnanství, určeného na sedmdesát let po pádu Jeruzaléma.
Jehova však přece zamýšlel osvobodit je z vyhnanství. Slíbil: „Také vás seberu z národů a shromáždím vás ze zemí, do nichž jste byli rozptýleni, a dám vám izraelskou půdu.“ (Ezech. 11:17) Toto zaslíbení se začalo splňovat, když v roce 537 př. n. l. se navrátil kajícný židovský ostatek do své vlasti.
Jehova však naopak nechtěl do nekonečna klidně snášet hrabivé obyvatele Jeruzaléma a Judy. Varoval je: „Pokud však jde o ty, jejichž srdce chodí v jejich ohavnostech a v jejich odporných věcech, jistě uvedu na jejich hlavu jejich vlastní cestu.“ (Ezech. 11:21) A proto rukou Babylóňanů uvedl Jehova na tyto hrabivé Židy ovoce jejich ohavné, odporné cesty. Roku 607 př. n. l. byl zničen Jeruzalém a hrabiví lidé buď zahynuli, nebo byli násilně odstraněni ze země a odvedeni do zajetí.
VÝSTRAHA PRO DNEŠNÍ DNY
To, co se stalo tehdy v Jeruzalémě a v judské zemi téměř před dvaceti šesti stoletími, nejsou pouze mrtvé dějiny. Dokazuje to, že Jehova Bůh dbá o to, aby lidé, kteří jednají hrabivě, dostali spravedlivý trest. To se týká též hrabivých lidí, kteří jsou spojeni s náboženskými systémy křesťanstva. Pomysleme na to, že obyvatelé Jeruzaléma a judské země tvrdili, že jsou Božími služebníky. Toto tvrzení je však neuchránilo před Božím odsouzením.
Jehova Bůh považuje všechny falešné, pokrytecké náboženské systémy za části velké organizace nevěstky, která je v Bibli označena jako „Veliký Babylón“. K této smilné organizaci náležejí církve křesťanstva, které žijí stejně jako ostatní část „Velikého Babylóna“ „v nestoudném přepychu“. (Zjevení 18:7) Což nevyhledávaly církve křesťanstva často přízeň bohatých a vlivných tříd? Nevedlo to k utlačování chudých, zatímco náboženští vůdcové mohli vést pohodlný, dokonce přepychový život? Nejsou mnohé náboženské budovy a odznaky církevních hodnostářů ozdobeny drahocennými skvosty, zlatem a stříbrem? Neproudilo mnoho z tohoto bohatství do klenotnic církevních systémů na úkor chudých?
Pro svou sobeckou hrabivost bude „Veliký Babylón“ zničen. Proroctví Bible naznačují, že se Zjevení 18:21 splní během této generace: „A silný anděl pozvedl kámen jako veliký mlýnský kámen a vrhl jej do moře a řekl: ‚Tak bude Babylón, veliké město, svržen rychlým vrhem a již nikdy nebude nalezen.‘“
Tento rozsudek neznamená konec pravého náboženství a těch, kteří je vykonávají. Proč ne? Protože Jehova Bůh je příznivě nakloněn těm, kteří se kajícně odvrátili od ohavných zvyků „Velikého Babylóna“. Pozorují, že Bůh s nimi jedná podobným způsobem, jako s kajícnými židovskými zajatci, kteří se roku 537 př. n. l. vrátili do Jeruzaléma a judské země.
Novodobé dějiny poskytují důkaz, že se ostatek Bohu oddaných pokřtěných a pomazaných křesťanských svědků Jehovových dostal během světové války v letech 1914–1918 do babylónského zajetí. Na jaře roku 1919 však zažil osvobození. Od té doby pozorovali tito Jehovovi služebníci, jak se na nich splňuje Ezechiel 11:18–20:
„A jistě tam přijdou [na půdu Izraele] a odstraní z ní všechny její ohavnosti a všechny její odporné věci. A dám jim jedno srdce a vložím do nich nového ducha; a jistě z jejich těla odejmu srdce kamenné a dám jim srdce masité, aby chodili v mých vlastních nařízeních a aby zachovávali moje vlastní soudcovská rozhodnutí a aby je skutečně plnili; a skutečně se mohou stát mým lidem a já sám se mohu stát jejich Bohem.“
Ano, pomazaní duchovní Izraelité se vrátili zpět na symbolickou „půdu“ duchovního Izraele. Nechali za sebou odporné a ohavné věci křesťanstva a ostatní části „Velikého Babylóna“. Jehova jim dal „masité srdce“, které není tak tvrdé jako kámen, ale které působí, aby konali jeho příkazy z lásky k němu. Vložil do jejich nitra také „nového ducha“, totiž svého svatého ducha. Proto se také objevilo v jejich životě jeho ovoce — láska, radost, pokoj, shovívavost, laskavost, dobrota, víra, mírnost a sebeovládání. Stali se skutečně Jehovovým lidem a on se stal jejich Bohem.
Duchovní Izraelité však nejsou dnes jediní, kdo cítí Jehovovo požehnání. V šestém století př. n. l. nebyli přirození Izraelité jediní, kteří se vrátili z babylónského zajetí. Mezi navrátilci byli také Neizraelité, jako Netinejští, chrámoví otroci. (Ezd. 2:58) Stejně opouští „Veliký Babylón“ od roku 1935 n. l. stále se zvětšující „velký zástup“ ovcím podobných lidí a těší se Jehovově přízni s obnoveným ostatkem na symbolické „půdě“ duchovního Izraele. Protože přijali čisté, neposkvrněné uctívání Jehovy, budou ochráněni společně s pomazaným ostatkem, když bude zničeno hrabivé křesťanstvo a ostatní části „Velikého Babylóna“.
JE NUTNÉ VAROVÁNÍ
Zničení křesťanstva a ostatních částí „Velikého Babylóna“ je tak jisté, jako zničení, které stihlo v roce 607 př. n. l. starý Jeruzalém. Jak je proto nutné, aby někdo varoval před blížím se neštěstím! Takové varování se podobá tomu, které činil prorok Ezechiel. Když mu Jehova zjevil ve vidění, že hrabiví z Jeruzaléma a judské země dostanou odplatu z Boží ruky, podává nám další zprávu:
„A duch sám mne vyzvedl a nakonec mne ve vidění skrze Božího ducha uvedl do Chaldeje k lidu ve vyhnanství; a vidění, které jsem viděl, ode mne vystoupila. A začal jsem mluvit lidu ve vyhnanství o všech Jehovových věcech, které mi dal vidět.“ — Ezech. 11:24, 25.
Když Ezechiel vyšel ze stavu, v němž mu Jehova mocí inspirace zjevoval vidění, uvědomil si, že je ve svém domě ve vyhnanství a že před ním sedí judští starší muži. Ihned vyprávěl těmto mužům, co viděl a co mu bylo přikázáno, aby říkal. Neomezil se pouze na to, že to vyprávěl jim, ale opustil svůj dům a mluvil o tom i s druhými. Šlo o něco, co se týkalo všech, kteří žili ve vyhnanství.
Když si dnes uvědomujeme, že Jehova brzy ukončí všechnu hrabivost i životy hrabivých lidí, měli bychom napodobovat Ezechiela a vypravovat o tom jiným. Tím dostanou příležitost změnit své chování a zaujmout postavení, v němž se budou podílet na Boží ochraně a požehnání. Proto bychom měli být pevně rozhodnuti, abychom byli ve stavu, který nám dá bezpečnost, až „velké soužení“ ukončí celý hrabivý svět i s křesťanstvem.