Kulka změnila můj život

TO NEJLEPŠÍ, co mohou rodiče dát svým dětem, je, že jim vštěpují poznání o Stvořiteli a touhu sloužit mu. Tragédie, která mne potkala v dospívání, mi pomohla ocenit, jak pravdivé to je.

Než popíšu, co se mi před dvaceti lety stalo, dovolte mi, abych řekla něco o tom, jak jsem vyrůstala na jihu Spojených států. Přímo to ovlivnilo mou schopnost vyrovnat se se zdrcujícím neštěstím.

Co působilo na můj život

Narodila jsem se v lednu 1955 v Birminghamu ve státě Alabama — hluboko na Jihu v oblasti, kde byla rasová segregace. Když mi bylo pouhých osm let, vybuchla v blízkosti našeho domu bomba a rozbila kostel, kde probíhalo vyučování nedělní školy. Vyděšené černošské děti asi v mém věku utíkaly pryč s křikem; mnohé z nich krvácely a sténaly. Čtyři děti byly mrtvé — zabili je běloši.

Takové tragické příhody nebyly na Jihu ničím ojedinělým. Následující léto byli v Mississippi zavražděni tři bojovníci za občanská práva. Byly to hrozné dny rasových nepokojů, které postihly nás všechny.

Maminka byla svědkem Jehovovým a tatínek se stal svědkem v roce 1966. Brzy celá naše rodina mluvila s lidmi v okolí o biblické naději na nový pokojný svět. (Žalm 37:29; Přísloví 2:21, 22; Zjevení 21:3, 4) Koncem šedesátých let jsme každou sobotu v létě jeli kázat do nepropracovaného území mimo Birmingham. Lidé v tom místě nikdy neslyšeli o svědcích Jehovových ani o poselství o Království. Neznali dokonce ani Boží jméno Jehova. (Žalm 83:18) V této pohnuté době jsem s lidmi opravdu ráda mluvila o Jehovově záměru nahradit tento zkažený starý svět pozemským rájem. (Lukáš 23:43)

Dávám si životní cíl

V prosinci 1969 jsem své zasvěcení Jehovovi symbolizovala křtem ve vodě. V modlitbě k Jehovovi jsem vyjádřila upřímnou touhu učinit celodobou službu svou životní dráhou. Za několik týdnů nato byl tatínek přidělen na pomoc do malého sboru v Adamsville, několik kilometrů od Birminghamu. Tato změna obvodu posílila mou touhu být průkopnicí neboli celodobou služebnicí. Kdykoli jsem měla během studia na střední škole možnost, sloužila jsem jako „dočasná“ průkopnice, což znamenalo věnovat službě každý měsíc přinejmenším 75 hodin.

Rozhodla jsem se, že získám takovou odbornost, abych po ukončení školy mohla být v celodobé službě. V posledním ročníku střední školy jsem však stála před složitým problémem. Patřila jsem ke studentům s vynikajícím prospěchem, a tak mě jednoho dne vzali do blízké vysoké školy na několik teoretických testů. Potom mě zavolali do kanceláře studijní poradkyně. Byla ze mne nadšená. „Byla jsi nejlepší!“ zvolala. „Můžeš jít na jakoukoli vysokou školu, kterou si vybereš!“ Chtěla, abych si ihned začala vyplňovat žádost o studium.

Byla jsem rozrušená, protože jsem to nečekala. Ihned jsem jí vysvětlila, že mám v plánu stát se celodobou služebnicí a mít jen částečný pracovní úvazek, abych se mohla věnovat službě. Dokonce jsem jí řekla, že bych mohla podobně jako další svědkové později sloužit jako misionářka v cizí zemi. Bylo to, jako by mě neslyšela. Navrhla mi, abych se zaměřila na přírodní vědy s tím, že až ukončím studium na místní vysoké škole, dohlédne na to, abych dostala místo ve výzkumném ústavu.

„Omezte své náboženství na víkendy, Glorie,“ řekla poradkyně, „i tak na vás budou vaši rodiče hrdí.“ Předpokládala, že cíl být v celodobé službě je výsledkem nátlaku mých rodičů, a to se mne dotklo. Vzbuzovala ve mně pocit, že pokud takovou skvělou příležitost odmítnu, je to, jako kdybych se odvrátila od celé černé rasy. Zůstala jsem však pevná. Místo vysokoškolského studia jsem po ukončení školy přijala místo sekretářky na částečný úvazek.

Hledala jsem partnerku do průkopnické služby, ale nemohla jsem žádnou najít. Když náš sbor navštívil krajský dozorce, mluvila jsem s ním o tomto problému. „Nepotřebuješ partnerku,“ řekl. Potom načrtl program, který mi umožňoval plnit povinnosti v práci a poskytoval mi také dostatek času na průkopnickou službu. Měla jsem pocit, že program je vynikající. Byla jsem tak nadšena, že jsem si stanovila datum prvního února 1975 jako začátek průkopnické služby.

Avšak když jsem 20. prosince 1974, několik dnů po tomto rozhodnutí, šla domů z non-stop prodejny, zasáhla mne zbloudilá kulka.

Na dosah smrti

Ležela jsem na zemi a doslova jsem viděla, jak mi s krví uniká život z těla. Vzpomínám si, jak jsem si myslela, že umírám. Prosila jsem Jehovu, aby mě nechal žít alespoň tak dlouho, abych pomohla mamince pochopit, že takové zdrcující neštěstí se může stát i rodině, která je plně zaměřená na službu Jehovovi. Znali jsme sice biblický text, že „všechny je totiž postihuje čas a nepředvídaná událost“, ale myslím, že jsme nebyli připraveni vyrovnat se s takovou hroznou tragédií. (Kazatel 9:11)

Kulka mě zasáhla do levé části krku a poškodila míšní nervy. Ovlivnilo to mluvení a dýchání. Nepředpokládalo se, že budu žít déle než dva dny. Potom řekli „dva týdny“. Ale já jsem stále žila. Když se objevil zápal plic, připojili mne na složitější dýchací přístroj. Časem se můj stav stabilizoval a naplánovala se rehabilitace.

Pokusy o rehabilitaci

První týdny jsem nebyla skleslá. Necítila jsem nic. Ve Španělském rehabilitačním centru v Birminghamu byli všichni laskaví a velmi se snažili mi pomoci. Od personálu jsem se začala dovídat, že lékaři u mne předpokládají úplné ochrnutí, že po zbytek života budu ležet na zádech. Postižení označili jako kvadruplegii v úrovni C2, to znamená, že předpokládali, že po zbytek života budu na respirátoru, neschopná mluvit, jen šeptat.

Lékaři mi zavedli tracheální kanylu, pomocí které jsem dýchala. Později mi plicní specialista nasadil menší kanylu, aby zjistil, zda by mi umožnila mluvit. Velikost trubičky však nehrála žádnou roli. Udělali tedy závěr, že neschopnost mluvit je způsobena poškozením nervů. V tu dobu jsem začínala být v depresi a nebylo nic, co by mi mohl někdo říci, abych se cítila lépe. Každé vlídné slovo jsem vnímala, jako by to byl útok. A tak jsem hodně plakala.

Tehdy jsem si uvědomila, že brání-li něco vašemu duchovnímu smýšlení, pak mohou pomoci dvě věci — stálé modlitby k Jehovovi a to, že se člověk vrhne do služby a vypráví jiným lidem o biblických pravdách. (Přísloví 3:5) Nuže, modlit se bylo snadné. To jsem dělat mohla. Jak jsem však mohla být ve své situaci aktivnější ve službě?

Požádala jsem rodinu, aby mi přinesli časopisy Strážná věž a Probuďte se! a další biblické studijní pomůcky, které jsme používali ve službě, jako knihy Pravda, která vede k věčnému životu, Mír a bezpečnost — Jak je můžeš najít? a Končí vše dnešním životem? Literatura ležela v různých částech pokoje. Často se na mě členové personálu soucitně podívali a zeptali se: „Můžu pro tebe něco udělat?“

Otočila jsem oči na některý výtisk literatury a nehlasně jsem rty vyslovila prosbu, aby mi četli. Dobu, po kterou mi četli, jsem si počítala jako službu. Jako projev vděčnosti tomu, kdo mi četl, jsem mu často knihu nebo časopis darovala. To jsem si počítala jako rozšířenou literaturu. Jestliže mi někdo četl opakovaně, počítala jsem si to jako opětovnou návštěvu. To, že jsem se takhle podílela na službě, a rovněž povzbuzující pohlednice, květiny a návštěvy mnoha mých křesťanských bratrů a sester, bylo pro mne povzbuzením.

Po měsíční rehabilitaci jsem byla schopna zvednout jen trochu hlavu. Byla jsem však rozhodnuta docílit větší pohyblivosti. Požádala jsem proto o prodloužení doby fyzikální a pracovní terapie. Když jsem požádala o to, abych mohla být na invalidním vozíku, řekli mi, že to není možné, protože neudržím hlavu natolik, abych mohla sedět vzpřímeně. Přesto jsem je požádala, aby to zkusili.

Když jsem dostala od lékařů svolení, terapeutky, které měly službu, mi pomohly do invalidního vozíku. Ovinuly mne elastickými obinadly od prsou do pasu, od slabin po kolena a od kolen po plosky nohou. Vypadala jsem jako mumie. Bylo to preventivní opatření, aby mi neklesl krevní tlak a nedošlo k šoku. Bylo to účinné! Přesto mi ale dovolili sedět pokaždé pouze jednu hodinu. Ale po 57 dnech, které jsem strávila na zádech, jsem seděla!

Konečně domů!

Nakonec mi po pěti dlouhých měsících odstranili tracheální kanylu a dovolili mi jít domů. Bylo to v květnu 1975. Do rehabilitačního střediska jsem potom na léčbu dojížděla. Hned na začátku léta 1975 jsem začala na invalidním vozíku chodit do služby. Nemohla jsem mnoho dělat, ale přinejmenším jsem ve službě doprovázela své přátele.

Začátkem roku 1976 mne VRS (Vocational Rehabilitation Services), agentura, která rozhodovala o financování mojí rehabilitace, pozvala na přezkoušení. Myslela jsem si, že jsem udělala pokrok. Učila jsem se malovat štětcem, který jsem měla v zubech. Stejným způsobem jsem pomocí hůlky začínala psát na stroji, a dokonce jsem něco napsala i tužkou. VRS platilo většinu mého léčení, a proto mi chtěli pomoci, abych našla nějaké zaměstnání a stala se produktivním členem společnosti.

Poradce se zpočátku zdál uznalý, ale pak mi začal říkat, abych se snažila mluvit hlasitěji. Dokázala jsem v tu dobu jen trochu hlasitěji šeptat. Potom se mě zeptal: „Nemůžete sedět vzpřímeně?“

Nemohla jsem.

„Pohněte alespoň jedním prstem,“ řekl.

Když jsem nedokázala ani to, praštil tužkou o stůl a řekl zklamaně: „Jste k ničemu!“

Bylo mi řečeno, že mám jít domů a počkat, až mi zavolá. Chápala jsem jeho dilema. Žádný z pacientů, kteří byli ve Španělském rehabilitačním středisku přede mnou, neměl tak těžké omezení jako já. Náklady na zařízení, která se v tomto středisku používají, jsou velmi vysoké a člověk, jenž rozhodoval, neměl směrnice k tomu, jak postupovat u pacientů s tak těžkým postižením, jako bylo moje. Nicméně je zraňující, když člověk slyší, že je k ničemu — tím spíše, že jsem se tak již sama začínala cítit.

Za několik dnů mi zavolali a řekli mi, že mne z programu vyčlenili. Cítila jsem se opuštěná. A to vedlo k dalšímu období deprese.

Překonávám depresi

Měla jsem tehdy na mysli text ze Žalmu 55:22, kde se říká: „Uvrhni své břemeno na Jehovu, a on sám tě podpoří.“ Jedna věc mi dělala starosti, že totiž budu pro své rodiče finančním břemenem, a modlila jsem se o pomoc.

Deprese ovlivnila negativně můj tělesný stav, takže jsem během oblastního sjezdu v létě nedokázala vzpřímeně sedět. Poslouchala jsem program vleže. Na tomto sjezdu v roce 1976 bylo zavedeno to, čemu se říká pomocná průkopnická služba — a já jsem zbystřila pozornost. Být pomocným průkopníkem znamenalo věnovat službě pouze 60 hodin měsíčně, v průměru jen dvě hodiny denně. Měla jsem pocit, že bych to mohla zvládnout. Později jsem požádala svou sestru Elizabeth, aby mi s pomocnou průkopnickou službou pomohla. Myslela si, že žertuji, ale když jsem odevzdala přihlášku do průkopnické služby na srpen, přihlásila se také.

Elizabeth vstávala brzo ráno a postarala se o moje osobní potřeby. Potom jsme začaly vydávat svědectví po telefonu. To znamenalo, že jsme telefonovaly lidem a hovořily s nimi o tom, jaká požehnání Bůh připravil pro lidi, kteří budou žít pod vládou jeho Království. Psaly jsme také dopisy, zvláště těm lidem, kteří potřebovali útěchu. O víkendech mne rodina nebo přátelé brali na invalidním vozíku do služby dveře od dveří. Vzhledem k tomu, že jsem nepoužívala končetiny, jsem nemohla dělat nic jiného, než mluvit o poselství o Království, citovat texty a požádat druhé lidi, aby četli z Bible.

Poslední den toho měsíce jsem ještě potřebovala šest hodin, abych dosáhla požadovaných šedesáti. Elizabeth mi nemohla pomoci, proto jsem požádala maminku, aby mě posadila na invalidní vozík tak, abych mohla sedět vzpřímeně. Potom jsem za pomoci hůlky, kterou jsem měla v ústech, psala šest hodin dopisy. Nemělo to žádné nežádoucí následky! Všechno, co jsem si uvědomovala, bylo jen to, že jsem doopravdy unavená!

Moje modlitby jsou vyslyšeny

Následující týden jsem šla na prohlídku do Španělského rehabilitačního centra a seděla jsem přitom vzpřímeně na invalidním vozíku. Můj lékař, který mě neviděl od té doby, co jsem byla na začátku roku vyčleněna z programu, byl ohromen. Nemohl uvěřit, že jsem se tak zlepšila. „Co jste dělala?“ ptal se. Ještě než jsem skončila vyprávění o své službě, nabídl mi práci.

Asistentka lékaře se mnou provedla pohovor a to, co jsem dělala ve službě, na ni silně zapůsobilo. Požádala mě, abych se podílela na tom, čemu se říkalo program vytváření vzorů pro pacienty. Dali by mě do dvojice s pacientkou, které bych měla pomáhat. Asistentka o naší službě řekla: „Tak slouží všichni svědkové, že?“ Dostala jsem za úkol pomáhat pacientce, která byla téměř stejně postižena jako já.

Nějak se stalo, že se zpráva o tom, čeho jsem ve službě docílila, dostala do VRS. Udělalo to na ně takový dojem, že jsem dostala doporučení, abych byla do programu znovu přijata. To znamenalo, že naše rodina znovu obdrží finance, aby mohla zaplatit zvláštní vybavení a péči, které jsem potřebovala ke své činnosti. Cítila jsem, že Bůh vyslyšel mé modlitby.

Můj stav se stabilizuje

Zlepšení mého tělesného stavu se projevilo v tom, že jsem byla schopna zvednout hlavu a otočit ji a sedět vzpřímeně. Byla jsem vděčná, že se mi prakticky v plné míře obnovila řeč. Hůlka, kterou jsem měla v ústech, mi umožňovala psát na stroji, používat telefon s reproduktorem a malovat. Některé z mých prací se dostaly na výstavu obrazů zhotovených touto technikou. Výstavu jsem si prohlédla na motorizovaném vozíku, který jsem řídila bradou. Elektrické zařízení zvedne můj vozík do naší dodávky a ta mne dopraví prakticky kamkoli.

Měla jsem mnoho dýchacích problémů — trvalou hrozbou je zápal plic. Někdy v noci potřebuji kyslík. V roce 1984 jsem skoro zemřela na následky komplikace jedné infekce. Mnohokrát jsem byla přijata do nemocnice a zase propuštěna. Od té doby se však mé zdraví zlepšilo. Od roku 1976 jsem byla jednou nebo dvakrát za rok v pomocné průkopnické službě. To mě ale neuspokojovalo. Stále jsem přemýšlela o svých dívčích plánech, které překazila kulka.

Můj cíl se uskutečnil

Dne 1. září 1990 jsem se konečně připojila k řadám celodobých služebníků a splnil se mi tak můj sen z dětství. V zimních měsících, když je chladno, vydávám svědectví psaním dopisů a telefonováním. Když je však teplejší počasí, podílím se na službě dům od domu. Během celého roku vedu z domova pomocí telefonu biblická studia.

Nesmírně se těším na nádhernou budoucnost v ráji na zemi, až mne Ježíš Kristus a Jehova Bůh zbaví invalidního vozíku. Každý den Jehovovi děkuji za naději na kypící zdraví a schopnost „šplhat jako jelen“. (Izajáš 35:6) Budu běhat, jak jen budu moci, abych si vynahradila tu dobu, kdy jsem to nemohla dělat, a pak se budu učit jezdit na koni.

Čekám na tu dobu, ale již nyní mám nevýslovnou radost z toho, že patřím k Jehovovu šťastnému lidu a že se mohu v plné míře podílet na službě. (Vyprávěla Gloria Williamsová.)

[Obrázky na straně 15]

Moje křesťanská služba — dům od domu, vydávání svědectví telefonem, psaní dopisů

[Obrázek na straně 16]

Moje práce se dostaly na výstavu obrazů malovaných štětcem v ústech