Měli bychom si připomínat minulost?

„MOHOU Židé zapomenout na holocaust?“ Tuto otázku položil Virgil Elizondo, prezident Mexicko-amerického kulturního střediska v San Antoniu v Texasu. Z toho vidíme, že zvěrstva, k nimž v tomto století došlo, se natrvalo vtiskla do všeobecného povědomí. Ke zvěrstvům dvacátého století se musí započítat také genocida Arménů (1915–1923) a masové zabíjení Kambodžanů (1975–1979). Přesto není tento výčet ani zdaleka úplný.

Náboženští a političtí vůdci ve snaze podpořit smíření mezi oběťmi a jejich trýzniteli povzbuzovali při některých příležitostech lidi, aby zapomněli na prožité krutosti. To se stalo například v roce 403 př. n. l. v řeckých Aténách. Ve městě právě skončila utiskující diktatura „třiceti tyranů“ — oligarchie, která dokonce fyzicky likvidovala všechny své protivníky. Noví vladaři se snažili obnovit občanský soulad, a udělili amnestii (z řeckého slova, které znamená „zapomenutí“ nebo „zapomnětlivost“) těm, kdo předchozí tyranii podporovali.

Zapomenout podle rozkazu?

Může být relativně snadné vydat rozkaz, že se má zapomenout na zvěrstva spáchaná na nevinných lidech. Vládci se k tomu mohou rozhodnout, protože je to politicky výhodné — tak to bylo ve starověkém Řecku i v různých evropských zemích na konci druhé světové války. V Itálii byla například v roce 1946 udělena amnestie dvě stě tisícům obyvatel, kteří byli „vinni tím, že se více či méně významným způsobem podíleli na zločinech fašistického režimu,“ uvedly noviny La Repubblica.

Nicméně rozhodnutí vlád nebo veřejných institucí je jedna věc, ale cítění jednotlivých členů společnosti je něco úplně jiného. Není možné donutit jednotlivé občany — možná bezbranné oběti brutálních konfliktů, masakrů či jiného barbarství —, aby na minulé utrpení na povel zapomněli.

Jen ve válkách tohoto století zemřelo více než sto milionů lidí a mnozí umírali za nevýslovného utrpení. Pokud bychom k tomu připočetli ty, kdo byli v masakrech zabiti v době míru, výsledek těchto zvěrstev by byl nevyčíslitelný. Mnozí lidé jsou rozhodnuti udělat všechno proto, aby se na žádného z těch mrtvých nezapomnělo.

Ti, kdo by rádi vzpomínky vymazali

Ti, kdo vybízejí oběti krutostí nebo jejich potomky, aby odpustili a zapomněli, často tvrdí, že připomínání minulosti vede pouze k rozporům, obzvláště když mezitím uplynulo několik desetiletí. Říkají, že zapomenutí sjednocuje a že připomínáním se stránky dějin stejně nemohou vrátit zpátky, ať bylo utrpení jakkoli hrozné.

Někteří z těch, kdo si přejí, aby lidé zapomněli, šli v této snaze tak daleko, že popírají existenci většiny otřesných zločinů proti lidskosti. Za podpory samozvaných revizionistických historiků například tvrdí, že žádný holocaust nikdy nebyl.a Uspořádali dokonce prohlídky bývalých vyhlazovacích táborů jako Osvětim nebo Treblinka a návštěvníkům říkají, že plynové komory na těchto místech nikdy neexistovaly — a to vše tváří v tvář mnoha očitým svědkům a obrovskému množství dokladů a dokumentů.

Jak je možné, že v určitých kruzích mají názory těchto nepoctivých revizionistů úspěch? Někteří lidé si totiž přejí zapomenout na svou vlastní odpovědnost a na odpovědnost svého národa. Proč? Kvůli své ideologii, nacionalismu nebo antisemitismu či jiným podobným názorům. Revizionisté se domnívají, že jakmile budou tato zvěrstva zapomenuta, zmizí také odpovědnost za ně. Mnoho lidí však energicky odporuje těmto nezodpovědným revizionistům, které jeden francouzský historik označil jako „vrahy paměti“.

Ti, kdo nezapomínají

Pro ty, kdo přežili, je pochopitelně velmi obtížné zapomenout na své blízké, o které přišli ve válce nebo při brutálních akcích. Většina lidí, kteří chtějí, aby se masakry a genocida připomínaly, doufá, že poučení z jejich vlastního utrpení a z utrpení jejich blízkých napomůže tomu, aby se taková brutalita již nikdy neopakovala.

Německá vláda se proto rozhodla připomínat výročí odhalení hrůz, které v koncentračním táboře Osvětim páchali nacisté. Podle německého prezidenta je záměrem, aby „připomínání posloužilo jako varování budoucím generacím“.

Také papež Jan Pavel II. při padesátém výročí konce druhé světové války prohlásil: „S časovým odstupem se vzpomínky na válku nesmí rozplynout, spíše by se měly stát vážným ponaučením jak pro naši generaci, tak pro generace, které přijdou.“ Nicméně je třeba říci, že katolická církev ne vždy souhlasí s tím, aby se zvěrstva a oběti válečných let připomínaly.

Proto, aby se z genocid tohoto století i století minulých poučily také další generace, a aby byly před takovým jednáním varovány, bylo zřízeno několik muzeí — Americký památník holocaustu ve Washingtonu a Muzeum tolerance Beit Hashoah v Los Angeles. Ze stejného důvodu byly na tento námět vyrobeny dojímavé dokumenty a další filmy. To vše je snaha zabránit lidstvu, aby nezapomnělo, co lidé vytrpěli z rukou jiných lidí.

Proč si to připomínat?

„Ti, kdo si neumí připomínat minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby ji opakovali,“ napsal filozof George Santayana, Američan španělského původu. Zdá se žel, že po tisíciletí lidstvo rychle zapomínalo na svou vlastní minulost, a tím se odsoudilo k tomu, aby se stejných trpkých chyb dopouštělo stále znovu.

Dlouhá a krutá série masového vraždění způsobeného člověkem ukazuje, že vláda člověka nad jinými lidmi naprosto selhala. Proč to tak je? Protože lidstvo neustále opakovalo stejnou základní chybu — odmítalo Boha a jeho zákony. (1. Mojžíšova 3:1–6; Kazatel 8:9) A přesně podle biblického proroctví ‚převrácená generace‘ dnes dělá totéž, a sklízí následky. (Filipanům 2:15; Žalm 92:7; 2. Timoteovi 3:1–5, 13)

V tomto pojednání jsme se dotkli existence Stvořitele, Jehovy. Jak se na to tedy dívá on? Co on zapomíná, a co si pamatuje? Lze bolestné dědictví zvěrstev, kterých se dopustil člověk, nějak překonat? „Dospěje ke konci špatnost ničemných?“ (Žalm 7:9)

[Poznámka pod čarou]

[Praporek a obrázky na straně 7]

„Ti, kdo si neumí připomínat minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby ji opakovali.“ (George Santayana)

Krematorium a pec v koncentračním táboře Osvětim

[Podpisek]

Muzeum v Osvětimi