Mírotvorci, nebo podněcovatelé války?
„KŘESŤAN by se neměl účastnit válečného dění.“ Toto prohlášení, které shrnuje názor prvních křesťanů na válku, uvádějí Thoko a Malusi Mpulwanaovi v časopise Echoes vydávaný Světovou radou církví (WCC). Podle autorů teprve „potom, co se křesťanská církev spříznila s politickým zřízením,“ začala projevovat „souhlas s nutností válek“. A jaký byl výsledek? To, že křesťanstvo po staletí podporovalo války, začalo být natolik zjevné, že po druhé světové válce Sjednocená církev Krista v Japonsku dokonce cítila potřebu vydat oficiální „Doznání odpovědnosti za druhou světovou válku“.
Dnes, padesát let po válce, se pověst křesťanstva jako účastníka válek moc nezměnila. „Jestliže se zeptáme, zda my jako křesťané jsme opravdu pevně a s přesvědčením řekli ‚Ne‘ argumentům pro nezbytnost války a ‚Ano‘ Kristově lásce,“ připouští dr. Roger Williamson, který se angažuje v anglikánské církvi, „je jasné, že . . . je toho ještě hodně, k čemu se musíme doznat.“ Světová rada církví sice v roce 1948 prohlásila, že „jako metoda urovnávání sporů je válka neslučitelná s učením a příkladem našeho Pána Ježíše Krista“, ale podle pana Williamsona církve křesťanstva často přispívaly k „náboženskému fanatismu, nesnášenlivosti, omezování lidské svobody a prohlubování konfliktů“. Nelze se tedy divit jeho závěru, že „náboženství . . . často slouží spíše k tomu, aby konflikty rozdmychávalo, místo aby s nimi skoncovalo“.
Vhodným příkladem toho je válka, která rozdělila bývalou Jugoslávii. Pro církve je velmi obtížné zaujmout jednotný postoj ke konfliktu v této zemi, přestože zde docházelo k nespravedlnosti a ke krutostem. Proč? Doktor Williamson uvádí, že navzdory údajnému křesťanskému svazku je srbské a chorvatské duchovenstvo rozštěpeno stejně jako politici těchto zemí. Katoličtí, pravoslavní nebo protestantští duchovní zde i na jiných místech nejednají jako mírotvorci, ale jako „vojenští kaplani své země“. Ke Světové radě církví nyní patří více než tři sta církví, dr. Williamson však připouští, že „je překvapivě těžké najít nějaké příklady církví, které skutečně jsou činiteli . . . míru“.
Ano, je to těžké. Na rozdíl od členů Světové rady církví, která o smíření pouze mluví, existuje jedno náboženství, kterému se již podařilo usmířit bývalé členy různých náboženství a pomoci jim, aby se stali pravými křesťany. Dnes více než 5,8 milionu svědků Jehovových ve 233 zemích z lásky k Bohu a proto, že touží ‚usilovat o pokoj se všemi lidmi‘, odmítá účastnit se válek svého národa — ať se jedná o místa, jako je bývalá Jugoslávie, Rwanda, Střední východ, Asie, Latinská Amerika nebo Severní Irsko. (Hebrejcům 12:14; Matouš 22:36–38) Místo toho plní biblické proroctví tím, že ‚překovávají své meče v radlice‘ a ‚již se neučí válce‘. (Micheáš 4:3)
[Obrázky na straně 31]
Někteří svědkové Jehovovi v Africe byli kvůli neutralitě krutě zbiti nebo museli uprchnout