„Sražen, ale ne zničen“

VYPRÁVÍ ULF HELGESSON

Bylo to v červenci 1983. Lékaři, kteří se nade mnou skláněli, nahlas pronesli: „Probral se!“ Během složité patnáctihodinové operace mi z míchy vyjmuli dvanácticentimetrový nádor. Zůstal jsem naprosto ochrnutý.

ONĚKOLIK dní později mě převezli do nemocnice, která leží asi 60 kilometrů od mého bydliště v městě Hälsingborg na jihu Švédska. Tam mě čekal rehabilitační program. Fyzioterapeut mi řekl, že to bude nesmírně náročné, ale já dychtivě čekal na to, až to začne. Opravdu jsem chtěl znovu chodit. Každý den jsem se pilně věnoval pětihodinovému programu cvičení, a dělal jsem rychlé pokroky.

O měsíc později cestující dozorce, který právě sloužil v našem sboru, podnikl spolu s jinými křesťanskými staršími dlouhou cestu, aby mohlo setkání sborových starších proběhnout v mém nemocničním pokoji. Tento důkaz bratrské lásky mi udělal velkou radost. Když setkání skončilo, zdravotní sestry z oddělení uvařily všem čaj a připravily sendviče.

Lékaři byli zpočátku ohromeni tím, jaké jsem dělal pokroky. Po třech měsících jsem už mohl sedět na svém invalidním vozíku, a dokonce jsem dokázal chvíli stát. Byl jsem šťastný a pevně rozhodnutý, že budu znovu chodit. Má rodina a spolukřesťané mě během návštěv velmi povzbuzovali. Dokonce jsem několikrát mohl být nakrátko doma.

Nečekaný zvrat

Potom jsem však neudělal už žádný další pokrok. Brzy mi fyzioterapeut řekl slova, která mě zabolela: „Lepší už to nikdy nebude.“ Teď mě posilovali, abych se bez pomoci dokázal pohybovat na invalidním vozíku. Měl jsem starost, co se mnou bude. Jak to ponese má žena? I ona dříve podstoupila rozsáhlou operaci a potřebovala moji pomoc. Bude nutné, abych trvale zůstal v ústavu pro tělesně postižené?

Byl jsem hluboce sklíčený. Pomalu mi docházela síla, odvaha i energie. Míjely dny a já byl stále nepohyblivý. Nebyl jsem ochrnutý jen tělesně — byl jsem otupělý také citově a duchovně. Byl jsem „sražen“. Vždycky jsem si myslel, že jsem duchovně silný. Měl jsem neochvějnou víru v Boží Království. (Daniel 2:44; Matouš 6:10) Byl jsem přesvědčen o pravdivosti biblického slibu, že v novém spravedlivém Božím světě budou všechny nemoci a tělesné vady vyléčeny a že celé lidstvo bude mít znovu dokonalý život. (Izajáš 25:8; 33:24; 2. Petra 3:13) A teď jsem byl ochrnutý nejen tělesně, ale i duchovně. Bylo mi, jako bych byl ‚zničený‘. (2. Korinťanům 4:9)

Než však budu ve vyprávění pokračovat, dovolte mi, abych vám řekl něco o svém dřívějším životě.

Šťastná rodina

Narodil jsem se v roce 1934 a vždy jsem měl dobré zdraví. Počátkem padesátých let jsem se setkal s Ingrid. V roce 1958 jsme se vzali a usadili se ve městě Östersund, které leží ve střední části Švédska. Obrat v našem životě přišel roku 1963, kdy jsme začali studovat Bibli se svědky Jehovovými. Tehdy jsme měli tři malé děti — Ewu, Björna a Lenu. Brzo celá naše rodina studovala biblické pravdy a dělala ve studiu velké pokroky.

Krátce po tom, co jsme začali studovat, jsme se přestěhovali do Hälsingborgu. Tam jsme se já i moje manželka zasvětili Jehovovi a roku 1964 jsme byli pokřtěni. V roce 1968 jsme se mohli radovat z toho, že se naše nejstarší dcera, Ewa, dala pokřtít. O sedm let později, v roce 1975, byli pokřtěni také Björn a Lena a v následujícím roce jsem byl jmenován starším v našem křesťanském sboru.

Moje zaměstnání mi umožnilo dobře se starat o hmotné potřeby mé rodiny. K našemu štěstí také přispělo to, že Björn a Lena vstoupili do celodobé služby. Zanedlouho byl Björn pozván, aby sloužil v kanceláři odbočky svědků Jehovových ve městě Arboga. Tehdy se nám žilo báječně. Ale na začátku roku 1980 začaly první problémy s nádorem, který mi nakonec odoperovali při onom rozsáhlém chirurgickém zákroku v roce 1983.

Překonávám duchovní ochromení

Když mi řekli, že už nikdy nebudu chodit, můj život se jakoby zhroutil. Jak jsem znovu získal duchovní sílu? Bylo to jednodušší, než jsem si myslel. Prostě jsem si vzal Bibli a začal ji číst. Čím víc jsem toho přečetl, tím víc jsem byl duchovně posílen. Nejvíce jsem si začal vážit Ježíšova Kázání na hoře. Četl jsem je znovu a znovu a rozjímal o něm.

Vrátil se mi můj šťastný náhled na život. Díky čtení a rozjímání jsem místo překážek začal vidět příležitosti. Opět jsem toužil mluvit s druhými lidmi o biblických pravdách a tuto touhu jsem uspokojoval tím, že jsem mluvil s nemocničním personálem i s dalšími lidmi, se kterými jsem se setkal. Moje rodina mě velmi podporovala a dostala školení, jak se má o mne starat. Nakonec jsem mohl nemocnici opustit.

Konečně jsem byl doma. Ten den jsme byli všichni velmi šťastní. Rodina si vytvořila časový plán, ve kterém si stanovili čas na to, aby o mě pečovali. Můj syn Björn se rozhodl, že opustí svou práci v kanceláři odbočky svědků Jehovových a že se vrátí domů, aby se o mne postaral. Velmi mě potěšilo, že mě má rodina tak ráda a že má o mě takovou starost.

Vyrovnávám se s dalším zvratem

Avšak čas běžel, mé zdraví se zhoršovalo, a bylo pro mě nesnadné se pohybovat. Nakonec se rodina už o mne nemohla starat doma, přestože se o to velmi snažila. A tak jsem usoudil, že nejlepším řešením by byl pečovatelský domov. Znovu jsem si musel zvykat na změny a nový denní režim. Avšak nepřipustil jsem, aby to znamenalo duchovní porážku.

Nikdy jsem nepřestal číst Bibli a hlouběji ji studovat. Stále jsem přemýšlel o tom, co dělat mohu, a ne o tom, co dělat nemohu. Rozjímal jsem o duchovním požehnání, které mají všichni svědkové Jehovovi. Zůstával jsem Jehovovi nablízku prostřednictvím modlitby a využíval jsem každé příležitosti k tomu, abych druhým lidem kázal.

V současné době trávím noci a část dnů v pečovatelském domově. Odpoledne a večer bývám doma nebo na křesťanských shromážděních. Pečovatelská služba pravidelně zařizuje, abych se dostal na shromáždění nebo domů a také zpět. Moje oddaná rodina, bratři ze sboru a zaměstnanci pečovatelského domova se o mne krásným způsobem starají.

Dělám, co mohu

Nepovažuji se za invalidu — ani moje rodina, ani křesťanští bratři se mnou tak nejednají. Láskyplně se o mě starají a umožňují mi, abych mohl ve sboru stále sloužit jako starší. Každý týden předsedám sborovému studiu knihy a studiu Strážné věže v sále Království. Je pro mě těžké listovat v Bibli, a proto je na každém shromáždění určen někdo, kdo mi pomáhá. Když předsedám shromáždění nebo mám přednášku, sedím na svém invalidním vozíku.

A tak stále dělám hodně z těch věcí, které mi už dříve působily radost; vykonávám i pastýřské návštěvy. (1. Petra 5:2) Bratři a sestry ke mně totiž chodí pro pomoc nebo pro radu. Také sám projevuji iniciativu a telefonuji ostatním. Povzbuzení, které z toho vzniká, je vzájemné. (Římanům 1:11, 12) Jeden bratr mi nedávno řekl: „Vždycky, když se cítím sklíčený, mi zavoláš a potěšíš mě.“ Ale já jsem tím také povzbuzen, protože vidím, že Jehova mým snahám žehná.

Před shromážděním i po shromáždění mám pěkné rozhovory s dětmi ze sboru. Mluvíme spolu tváří v tvář, protože sedím na svém vozíku. Vážím si jejich upřímnosti a přímočarosti. Jeden malý chlapec mi jednou řekl: „Ty jsi ale mimořádně sympatický invalida!“

Zaměřuji se na to, co dělat mohu, a netrápím se tím, co dělat nemohu, a díky tomu mám radost ze služby Jehovovi. Z toho, co se mi přihodilo, jsem se hodně naučil. Uvědomil jsem si, že jsme školeni a posilováni zkouškami, které prožíváme. (1. Petra 5:10)

Všiml jsem si, že mnoho zdravých lidí plně nechápe, že uctívání našeho nebeského Otce musíme brát vždy vážně. Když to nebudeme dělat, mohlo by se nám stát, že bychom sice studovali, a chodili na shromáždění a do kazatelské služby, ale dělali bychom to všechno pouze ze zvyku. Tato opatření považuji za životně důležitá pro to, abychom přežili konec tohoto světa a mohli žít v pozemském ráji, který slíbil Bůh. (Žalm 37:9–11, 29; 1. Jana 2:17)

Musíme si v srdci stále udržovat živou naději na přicházející Boží nový svět. (1. Tesaloničanům 5:8) Také jsem se naučil nevzdávat se, když se bráním všem sklonům ke sklíčenosti. Naučil jsem se dívat se na Jehovu jako na svého Otce a na jeho organizaci jako na svou Matku. Pochopil jsem, že když vyvíjíme úsilí, Jehova může způsobit, aby kdokoli z nás byl jeho schopným služebníkem.

Přestože jsem se někdy doopravdy cítil, jako bych byl ‚sražen‘, nebyl jsem ‚zničen‘. Jehova, jeho organizace, moje rodina a křesťanští bratři mě nikdy neopustili. Díky tomu, že jsem se přidržel Bible a začal ji číst, jsem opět získal duchovní sílu. Jsem vděčný Jehovovi Bohu, který nám — jestliže v něj důvěřujeme — dává „moc, která je nad to, co je normální“. (2. Korinťanům 4:7)

Plně spoléhám na Jehovu, naprosto mu důvěřuji a dychtivě se těším na budoucnost. Jsem si jist, že Jehova Bůh brzo splní svůj slib o obnoveném pozemském ráji s veškerým nádherným požehnáním, které z toho plyne. (Zjevení 21:3, 4)