Prospěšný a škodlivý stres

„Vzhledem k tomu, že nespecifickou odpovědí těla na jakýkoli požadavek je stres, má každý člověk neustále určitou míru stresu.“ (Doktor Hans Selye)

K TOMU, aby houslista mohl něco zahrát, musí být struny na jeho nástroji napnuté — ale jen v určité míře. Jsou-li napnuté příliš, mohou prasknout. Jsou-li příliš volné, nevyloudí se žádný zvuk. Správná míra napnutí je někde mezi těmito dvěma extrémy.

Podobné je to se stresem. Jak jsme již viděli, příliš mnoho může škodit. A co naprosto žádný stres? Ačkoli se to může zdát žádoucí, skutečnost je taková, že stres potřebujete — alespoň v určité míře. Představte si například, že přecházíte ulici a náhle si všimnete, že se k vám rychle přibližuje auto. Právě stres vám umožní vyhnout se zranění — rychle!

Stres je však užitečný nejen v naléhavých situacích. Potřebujete ho k tomu, abyste provedli každodenní úkoly. Určitou míru stresu prožívá stále každý člověk. ‚Existuje jediný způsob, jak se stresu vyhnout — zemřít,‘ říká dr. Hans Selye. Dodává, že výrok „je ve stresu“ je stejně nesmyslný jako výrok „má teplotu“. „To, co takovými výroky vlastně chceme vyjádřit,“ říká pan Selye, „je přemíra stresu či tělesné teploty.“ V tomto kontextu znamenají stres i rekreace a spánek, protože vaše srdce musí dále tlouct a vaše plíce fungovat.

Tři druhy stresu

Tak jako jsou různé stupně stresu, existují i různé typy stresu.

Akutní stres vzniká z napětí každodenního života. Často se to týká nepříjemných situací, které je třeba řešit. Tyto situace jsou náhodné a pouze krátkodobé, a proto lze stres obvykle zvládnout. Existují samozřejmě lidé, kteří přecházejí z jedné krize do druhé — skutečně se zdá, že zmatek je součástí jejich osobnosti. Ovládnout lze dokonce i tuto míru akutního stresu. Dokud si však takový člověk neuvědomí, jak tento neklidný životní styl působí na něho a na ty kolem něj, může se změně bránit.

Zatímco akutní stres je přechodný, chronický stres je dlouhodobý. Z určité stresující situace, ať již to je chudoba, nebo podřadná práce — nebo nezaměstnanost —, nevidí postižený člověk žádné východisko. Chronický stres může pramenit také z trvalých rodinných problémů. Stres může působit i péče o churavého příbuzného. Ať již je příčina jakákoli, chronický stres den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem člověka vyčerpává. „Nejhorší stránkou chronického stresu je to, že si na něj lidé zvyknou,“ říká jedna kniha zabývající se tímto námětem. „Akutní stres si lidé uvědomí ihned, protože je nový; chronický stres přehlížejí, protože je starý, známý a někdy docela pohodlný.“

Traumatický stres je důsledkem zdrcující tragédie jako znásilnění, nehoda či přírodní katastrofa. Tímto typem stresu trpí mnozí váleční veteráni a lidé, kteří byli v koncentračních táborech. K příznakům traumatického stresu mohou i po letech patřit živé vzpomínky na duševní otřes spolu se zvýšenou citlivostí na nevýznamné události. Někdy je u takového člověka diagnostikován stav, který se nazývá posttraumatická stresová porucha (PTSP). (Viz rámeček nahoře.)

Zvýšení vnímavosti ke stresu

Někteří odborníci říkají, že způsob, jakým reagujeme na stres dnes, je do značné míry závislý na tom, kolik stresu a jaký druh jsme zažili v minulosti. Říkají, že traumatizující události mohou chemické „procesy“ v mozku skutečně změnit a způsobit, že v budoucnosti bude člověk ke stresu daleko vnímavější. Například při výzkumu, kterého se účastnilo 556 veteránů z druhé světové války, doktor Lawrence Brass zjistil, že nebezpečí mozkové mrtvice bylo osmkrát vyšší u těch, kteří byli válečnými zajatci, než u těch, kteří nebyli — a to dokonce i po padesáti letech od zážitku, který to způsobil. „Stres z toho, že byli VZ [válečnými zajatci], byl tak silný, že změnil způsob, jakým tito lidé reagovali na stres v budoucnosti — způsobil, že jsou ke stresu daleko vnímavější.“

Odborníci říkají, že by neměly být podceňovány stresující události v dětství, protože mohou mít značný vliv. „Většinu dětí, které prožijí nervový otřes, nikdo nevezme k lékaři,“ říká dr. Jean Kingová. „Přetrpí to, jdou dál životem a po letech se nakonec dostanou do naší ordinace s depresí nebo se srdečními problémy.“ Uvažujme například o duševním otřesu, který způsobí ztráta jednoho rodiče. „Zažijete-li v dětství takový závažný stres, může to trvale narušit mozkové okruhy,“ říká dr. Kingová, „a způsobit, že normální, každodenní stres budete hůře zvládat.“

Je samozřejmé, že to, jak bude člověk reagovat na stres, může také záviset na mnoha dalších faktorech včetně tělesné konstituce a zázemí, které člověku pomáhají stresující situace zvládnout. Ať je příčina stresu jakákoli, je však možné jej zvládnout. Připouštíme ale, že to není snadné. Doktorka Rachel Yehudová říká: „Říkat někomu, kdo je na stres zvlášť vnímavý, aby se uvolnil, je stejné, jako říkat člověku trpícímu nespavostí, aby ihned usnul.“ Nicméně, jak ukazuje další článek, pro snížení stresu toho člověk může hodně udělat.

[Rámeček na straně 7]

Stres ze zaměstnání je „celosvětovým jevem“

Zpráva OSN říká: „Stres se stal jedním z nejzávažnějších zdravotních problémů dvacátého století.“ Na pracovišti je to citelné.

• Počet nároků souvisejících se stresem, které uplatnili vládní pracovníci v Austrálii, se jen za poslední tři roky zvýšil o 90 procent.

• Jeden průzkum ve Francii ukázal, že 64 procent zdravotních sester a 61 procent učitelů říká, že jsou velmi nervózní ze stresujících podmínek, v nichž pracují.

• Nemoci související se stresem stojí Spojené státy ročně odhadem asi 200 miliard dolarů. Odhaduje se, že se stresem souvisí asi 75 až 85 procent všech průmyslových nehod.

• V mnoha zemích bylo zjištěno, že ženy trpí stresem mnohem více než muži, pravděpodobně proto, že najednou musí zvládat více povinností doma a v zaměstnání.

Stres ze zaměstnání určitě je, jak to nazývá zpráva OSN, „celosvětovým jevem“.

[Rámeček na straně 8]

PTSP — normální reakce na neobvyklý zážitek

‚Ještě tři měsíce po bouračce našeho auta jsem nedokázala přestat brečet a v noci jsem nemohla spát. Bylo pro mě hrozné i vyjít z domu.‘ (Louise)

LOUISE trpí posttraumatickou stresovou poruchou (PTSP), vysilující chorobou, pro kterou je typické, že se neodbytné vzpomínky či sny o traumatizující události stále vracejí. Člověk, který má PTSP, může mít také přehnaně zvýšenou bdělost. Psycholog Michael Davis například o jednom veteránovi z Vietnamu vyprávěl, že když v den své svatby zaslechl ránu z výfuku auta, skočil do křoví. „Kolem mohlo všechno svědčit, že je všechno v pořádku,“ říká Davis. „Bylo to po pětadvaceti letech; byl ve Spojených státech, a ne ve Vietnamu; . . . měl na sobě bílý smoking, a ne vojenský pracovní oděv. Když se však ozval tento prapůvodní signál, běžel se ukrýt.“

Trauma z bojiště je jednou z příčin PTSP. Podle informačního bulletinu The Harvard Mental Health Letter může tuto poruchu způsobit „událost či série událostí, které znamenají skutečnou smrt či hrozbu smrti nebo vážné zranění či hrozbu takového zranění. Může to být přírodní katastrofa, nehoda nebo lidská činnost: záplavy, oheň, zemětřesení, srážka aut, bombardování, střílení, mučení, únos, napadení, znásilnění nebo týrání dětí.“ Stačí, aby člověk byl svědkem takové traumatizující události nebo se o ní dozvěděl — možná výrazným popisem či fotografiemi —, a může to vyvolat příznaky PTSP, a to zvláště jedná-li se o členy rodiny nebo blízké přátele.

Samozřejmě, na traumatizující zážitek reagují lidé různě. „U většiny lidí se po traumatizujícím zážitku nerozvinou závažné psychiatrické příznaky, a pokud se nějaké příznaky objeví, nemusí mít nezbytně formu PTSP,“ říká The Harvard Mental Health Letter. Jak je to s lidmi, u nichž stres vedl ke vzniku PTSP? Někteří z nich časem dokážou pocity spojené s traumatem zvládnout, a to jim přinese úlevu. Jiní lidé se potýkají se vzpomínkami na traumatizující událost ještě mnoho let.

V každém případě ti, kdo trpí PTSP — a ti, kdo jim chtějí pomoci —, by si měli uvědomit, že uzdravení vyžaduje trpělivost. Bible křesťany vybízí, aby ‚mluvili utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším‘ a aby ‚byli ke všem trpěliví‘. (1. Tesaloničanům 5:14) V případě Louise, o níž byla zmínka na začátku, uplynulo pět měsíců, než našla odvahu zase řídit auto. „Ačkoli jsem udělala značný pokrok,“ uvedla Louise čtyři roky po nehodě, „řízení auta pro mě už nikdy nebude tak příjemným zážitkem jako dříve. Je to něco, co musím dělat, a tak to dělám. Ale ve srovnání s bezmocností, kterou jsem cítila po nehodě, je to velký pokrok.“

[Obrázek na straně 9]

Mnozí pracovníci v kanceláři jsou vysíleni stresem

[Obrázek na straně 9]

Ne každý stres je škodlivý