Co říká Bible
Je nesprávné být pyšný?
MEZI lidmi se traduje rčení, že pýcha je první ze sedmi smrtelných hříchů. Mnozí dnešní lidé se však domnívají, že takový názor je naprosto zastaralý. Na prahu 21. století je pýcha považována za něco užitečného, ne za hřích.
Když však Bible mluví o pýše, obvykle to je v negativním smyslu. Jen biblická kniha Přísloví obsahuje několik výroků odsuzujících pýchu. Například Přísloví 8:13 říkají: „Sebevyvyšování a pýchu a špatnou cestu a zvrácená ústa nenávidím.“ V Příslovích 16:5 je uvedeno: „Každý, kdo je pyšný v srdci, je Jehovovi něčím odporným.“ A 18. verš varuje: „Pýcha je před zřícením a domýšlivý duch před klopýtnutím.“
Pýcha, která škodí
Pýchu, která je v Bibli odsouzena, lze definovat takto: přehnaná sebeúcta; nerozumný pocit nadřazenosti kvůli nadání, kráse, bohatství, postavení apod. Možná se projevuje pohrdavým jednáním s druhými lidmi, vychloubáním, nestoudností nebo povýšeností. Jestliže si člověk o sobě myslí příliš mnoho, může to vést k tomu, že nehodlá přijímat potřebné kárání, odmítá uznat své chyby a omluvit se, nechce ustoupit a ztratit prestiž nebo se nerozumně uráží kvůli tomu, co někdo udělal či řekl.
Pyšní lidé možná trvají na tom, že buď budou vždy všechno dělat po svém, nebo to nebudou dělat vůbec. Není obtížné zjistit, že takový postoj často vede k nějakému druhu osobního sporu. Rasová nebo národnostní pýcha přinesla nesčetné množství válek a prolévání krve. Podle Bible právě pýcha dovedla jednoho duchovního Božího syna k tomu, že se vzbouřil a udělal ze sebe Satana Ďábla. V souvislosti s požadavky pro křesťanské starší Pavel radil: „Ne nově obrácený, aby se snad nenadul pýchou a nepropadl rozsudku vynesenému nad Ďáblem.“ (1. Timoteovi 3:6; srovnej Ezekiela 28:13–17.) Má-li pýcha takové následky, není divu, že ji Bůh odsuzuje. Možná se však zeptáte: ‚Mohla by být pýcha v některých situacích oprávněná?‘
Může být pýcha oprávněná?
Sloveso kau·chaʹo·mai, které se překládá, „pyšnit se“, „jásat“ „nebo chlubit se“, bývá v Křesťanských řeckých písmech používáno v kladném i záporném smyslu. Pavel například říká, že smíme ‚jásat na základě naděje na Boží slávu‘. Také doporučuje: „Kdo se chlubí, ať se chlubí v Jehovovi.“ (Římanům 5:2; 2. Korinťanům 10:17) Jestliže se tedy pyšníme tím, že Jehova je náš Bůh, tento citový vztah nás možná vede k tomu, že jásáme nad Jehovovým dobrým jménem a pověstí.
Pro znázornění: Je nesprávné chtít obhájit dobré jméno, jestliže je pomluveno? Samozřejmě, že ne. Cožpak byste nebyli pobouřeni, kdyby lidé mluvili nepravdivě o příslušnících vaší rodiny nebo o jiných osobách, které máte rádi a vážíte si jich? A nesnažili byste se je snad obhajovat? „[Dobré] jméno se má vyvolit spíše než hojné bohatství,“ říká Bible. (Přísloví 22:1) Při jedné příležitosti řekl Všemohoucí Bůh pyšnému egyptskému faraónovi: „Zachoval jsem tě . . . proto, abych ti ukázal svou moc a aby se mé jméno oznamovalo po celé zemi.“ (2. Mojžíšova 9:16) Bůh tedy jásá nad tím, že má dobré jméno a dobrou pověst, a horlivě je střeží. I my můžeme mít zájem o obhájení vlastního dobrého jména a dobré pověsti, ale neměli bychom to dělat z ješitnosti ani ze sobecké pýchy. (Přísloví 16:18)
Pro jakýkoli dobrý vztah je nezbytná úcta. Když ztratíme důvěru ve své společníky, trpí tím náš společenský život i veškeré obchodní záležitosti. Podobně může ztroskotat společná činnost nebo partnerská spolupráce, jestliže jen jediný ze společníků udělá něco, co jemu samotnému nebo ostatním přinese veřejnou hanbu. Pro dosažení cílů — ať jsou jakékoli — je nutné zachovat si dobrou pověst. To je jeden z důvodů, proč dozorci v křesťanském sboru musí mít „znamenité svědectví“ od lidí mimo sbor. (1. Timoteovi 3:7) Ke své touze mít dobré jméno jsou podněcováni ne pyšným sebevyvyšováním, ale nezbytností zastupovat Boha hodnotným a důstojným způsobem. Jak vůbec může být náboženský služebník důvěryhodný, má-li špatné svědectví od lidí mimo sbor?
A co když je někdo pyšný na své osobní úspěchy? Například si představte, jakou radost asi mají rodiče, když jejich dítě dobře prospívá ve škole. Takový úspěch je zdrojem vhodného uspokojení. Když Pavel psal spolukřesťanům v Tesalonice, dal jim najevo, že i on se raduje z jejich pěkných výsledků: „Jsme zavázáni vždy vzdávat díky Bohu za vás, bratři, jelikož je to vhodné, protože neobyčejně roste vaše víra a vzrůstá láska každého z vás k sobě navzájem. Proto i my se pyšníme vámi mezi Božími sbory kvůli vaší vytrvalosti a víře ve všech vašich pronásledováních a souženích, která snášíte.“ (2. Tesaloničanům 1:3, 4) Ano, všichni máme přirozený sklon radovat se z úspěchů lidí, které milujeme. V čem je tedy rozdíl mezi nesprávnou a správnou pýchou?
Na tom, že si chceme udržet dobrou pověst, že chceme být úspěšní a že z takového úspěchu máme radost, není nic nevhodného. Sebevyvyšování, domýšlivost a vychloubání se svými úspěchy nebo úspěchy jiných lidí však Bůh odsuzuje. Bylo by to opravdu smutné, kdyby někteří křesťané začali být „nadutí“ pýchou nebo kdyby ‚si o sobě mysleli více, než je nutné‘. Křesťané nesmějí být pyšní ani se nesmějí vychloubat někým nebo něčím — smějí se chlubit jenom Jehovou Bohem a tím, co pro ně dělá. (1. Korinťanům 4:6, 7; Římanům 12:3) Prorok Jeremjáš nám předkládá pěknou zásadu, kterou se máme řídit: „Ten, kdo se chlubí, ať se chlubí právě proto, že má pochopení a že má poznání o mně, že já jsem Jehova, Ten, kdo projevuje milující laskavost, právo a spravedlnost na zemi.“ (Jeremjáš 9:24)
[Obrázek na straně 20]
„Papež Inoncenc X.“ od dona Diega Rodrígueze de Silva Velázqueze
[Podpisek]
Scala/Art Resource, NY