Naděje mi pomáhala vytrvat ve zkouškách

VYPRÁVÍ MIČIKO OGAWOVÁ

Dne 29. dubna 1969 mi volala policie. Můj manžel Seikiči byl při dopravní nehodě zraněn a byl v nemocnici. Nechala jsem naše dva malé syny u své přítelkyně a spěchala jsem tam. Od té doby je Seikiči ochrnutý a nikdy již nenabyl vědomí. Dovolte mi, abych vám vyprávěla o své rodině a o tom, jak jsme tuto situaci zvládli.

NARODILA jsem se v únoru 1940 v Sandě blízko Kóbe v Japonsku. Se Seikičim jsme se znali již od doby, kdy jsme spolu chodili školky. Vzali jsme se 16. února 1964. Můj manžel byl málomluvný, ale měl moc rád děti. Časem jsme měli dva kluky, Rjusukeho a Koheiho.

Seikiči byl zaměstnaný u stavební společnosti v Tokiu, a tak jsme po svatbě žili na předměstí tohoto města. V říjnu 1967 mě navštívila jedna mladá žena, která se představila jako učitelka Bible. „Ne, děkuji. Já mám svou vlastní Bibli,“ řekla jsem.

„Můžete mi vaši Bibli ukázat?“ zeptala se.

Vzala jsem z police Seikičiho Bibli a nechala jsem ji, aby se na ni podívala. Ukázala mi v ní jméno Jehova. Nevěděla jsem, že to je Boží jméno. Žena si všimla, že máme dvě malé děti, a tak mi z Bible přečetla: „Vychovej chlapce podle cesty, která je pro něho; i když zestárne, neodbočí z ní.“ (Přísloví 22:6) Já jsem skutečně uvažovala o tom, jak to mohu udělat, abych své děti dobře vychovala. A tak jsem ihned požádala o studium Bible.

Pozvala jsem tuto ženu do pokoje a začaly jsme rozebírat brožuru Hle! Činím všechny věci nové. Pomyslela jsem si: „Jak by to bylo nádherné, kdybychom se jako rodina mohli těšit z takového šťastného života!“ Když Seikiči přišel domů, řekla jsem mu: „Chci studovat Bibli!“

„Ale miláčku, vždyť ty nepotřebuješ být tak vzdělaná,“ řekl mi. „Pomohu ti se vším, co bys chtěla vědět.“ Přesto jsem začala každý týden studovat Bibli se svědky Jehovovými a brzy jsem začala chodit na jejich shromáždění.

Začínají zkoušky

Když jsem ten dubnový večer roku 1969 přijela do nemocnice, šokovalo mě zjištění, že při nehodě byl v taxíku i Seikičiho přítel, manžel té ženy, u níž jsem nechala své děti. O týden později tento manželův přítel zemřel.

Ten večer mi nemocniční personál řekl, abych dala vědět všem, kdo by podle mého názoru chtěli Seikičiho navštívit, protože se nepředpokládalo, že to přežije. Měl zlomeninu lebeční spodiny a pohmoždění mozku. Příbuzní, kteří žili v oblasti Kóbe, přispěchali následující den do nemocnice.

Hlas z nemocničního reproduktoru naléhavě oznámil: „Prosíme všechny příbuzné pana Seikiči Ogawy, aby ho ihned navštívili.“ Spěchali jsme na jednotku intenzivní péče a postupně jsme se s ním loučili. Jeho kritický stav však trval celý měsíc. Konečná diagnóza byla, že tento stav bude trvat dlouhou dobu.

Seikiči byl tedy sanitkou převezen z Tokia do Kóbe, které je vzdáleno asi šest set padesát kilometrů. Viděla jsem ho odjíždět a já jsem jela domů rychlovlakem a modlila se, aby cestu přežil. Když jsem ho potom večer v kóbské nemocnici viděla živého, byla jsem radostí bez sebe. Tiše jsem mu řekla: ‚Miláčku, ty máš život opravdu velmi rád!‘

Žiji se svými rodiči

Vrátila jsem se s dětmi ke svým rodičům, kteří žili ve městě Sanda, a kluci tam začali chodit do školky. Koupila jsem si průkazku na dráhu do Kóbe, které bylo vzdáleno asi čtyřicet kilometrů, a příští rok jsme se s manželovou maminkou denně střídaly v dojíždění do nemocnice. Říkávala jsem si: ‚Probere se dneska Seikiči z bezvědomí? Co mi řekne jako první? Co bych mu měla na to odpovědět?‘ Někdy, zvláště, když jsem náhodou viděla nějakou šťastnou rodinu, mě taky napadlo: ‚Kdyby byl Seikiči v pořádku, mohli by kluci prožívat krásné chvíle.‘ A z očí mi vyhrkly slzy.

Když jsem v té době četla v novinách o člověku, který po několika měsících kómatu nabyl vědomí, říkala jsem si, že by se mohl probrat i Seikiči. A tak jsem jednou řekla švagrovi: „Chci ho dát do nemocnice v severovýchodní části ostrova Honšú.“ Ale on mi řekl, že Seikičimu nelze pomoci a doporučil mi, abych hotovost, kterou jsme měli, použila pro ostatní členy rodiny.

Jistý křesťanský starší v jednom ze sborů svědků Jehovových v Kóbe bydlel blízko nemocnice, a proto jsem se u nich vždy před návštěvou u Seikičiho zastavila. Jeho manželka se mnou jednou týdně vedla biblické studium. A jejich dvě děti nám do nemocničního pokoje nosily audiokazety s nahrávkami programů ze sborových shromáždění. Tato rodina pro mě byla velkým povzbuzením a útěchou.

Pomáhá mi naděje

Jednou za námi přišel do nemocnice jistý cestující dozorce svědků Jehovových a přečetl mi Římanům 8:18–25. V jedné části této pasáže se říká: „Mám . . . za to, že utrpení v nynějším období nejsou ničím ve srovnání se slávou, která na nás bude zjevena. . . . Víme totiž, že všechno tvorstvo nadále spolu sténá a je spolu v bolesti až dosud. . . . Když totiž člověk nějakou věc vidí, doufá v ni? Doufáme-li však v to, co nevidíme, dál na to s vytrvalostí čekáme.“

V rozhovoru o naší křesťanské naději jsem si uvědomila, že současné utrpení je malé v porovnání se štěstím, které slibuje Ježíš — se štěstím ze života na rajské zemi. (Lukáš 23:43) Tento rozhovor mi pomohl, abych se dívala na současnost s nadějí a zaměřila se na budoucí požehnání v novém světě. (2. Korinťanům 4:17, 18; Zjevení 21:3, 4)

V červnu 1970 byl Seikiči převezen do nemocnice v Sandě, kde jsem žila s rodiči. Když jsem potom v lednu následujícího roku dostala od našeho právníka dokument, jímž byl následkem nehody manžel prohlášen za nesvéprávného, byla jsem nesmírně sklíčená a nedokázala jsem zadržet slzy. Manželova maminka mi často říkala: „Moc mě Mičiko mrzí, že máš kvůli mému synovi takové trápení.“ Někdy také říkávala: „Kéž bych byla na místě Seikičiho.“ A poplakaly jsme si spolu.

Můj otec na mě naléhal, abych si našla zaměstnání na plný úvazek, ale já jsem byla rozhodnuta pečovat o Seikičiho. Ačkoli to vypadalo, že je v bezvědomí, reagoval na teplo a chlad i na to, jaké ošetřovatelské péče se mu dostávalo. Otec chtěl, abych se znovu vdala, já jsem si však uvědomovala, že by to nebylo vhodné, protože můj manžel stále žil. (Římanům 7:2) Když se otec opil, tak potom říkával: „Až zemřu, vezmu Seikičiho s sebou.“

K mé velké radosti vznikl v roce 1971 v Sandě sbor. Potom jsem 28. července 1973 byla způsobilá symbolizovat své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě. Bylo to na mezinárodním sjezdu svědků Jehovových, který probíhal na výstavišti Expo v Ósace.

V roce 1973 dostal můj syn Kohei akutní zánět ledvin a byl pět měsíců v nemocnici. V nemocnici byl i můj otec, který měl tuberkulózu. Takže 1. ledna 1974 jsem byla na návštěvě ve třech různých nemocnicích — u svého otce, manžela a syna. V neděli jsme se starším synem Rjusukem chodili za Koheim a studovala jsem s nimi knihu Naslouchat velkému Učiteli. Potom jsme s Rjusukem šli na shromáždění v Kóbe a domů jsme se vrátili radostní.

Vždy jsem byla vděčná těm, kdo mi pomáhali pečovat o Seikičiho. Rozhodla jsem se, že s nimi budu mluvit o biblických myšlenkách. Jedné pečovatelce zahynula při požáru sestra, a když jsem jí ukázala nádhernou naději na vzkříšení, která je slíbena v Bibli, tato pečovatelka projevila o pravdu zájem. (Job 14:13–15; Jan 5:28, 29) V nemocnici s ní bylo zahájeno biblické studium a nakonec byla na sjezdu v roce 1978 pokřtěna.

Děti jsou pro mě zdrojem radosti

Vychovávat děti bez pomoci manžela byl náročný úkol, ale to úsilí se vyplatilo. Učila jsem je, aby se chovali slušně a brali ohled na pocity jiných lidí. Rjusuke se již ve třech letech omlouval za to, když se nechoval dobře, slovy: „Promiň, mami.“ Kohei byl trochu vzpurnější, a když jsem se ho snažila ukáznit, reagoval někdy podrážděně. Jednou si dokonce lehl před obchodem na zem a křičel, protože něco chtěl. Domlouvala jsem mu a jednala jsem s ním s láskou a trpělivostí. Časem se z něj stal poslušný a hodný chlapec. Na tom jsem se přesvědčila, že Bible je opravdu Boží slovo. (2. Timoteovi 3:15–17)

Když Rjusuke nastoupil na střední školu, vysvětlil učitelům, proč se nemůže účastnit výcviku bojových umění. (Izajáš 2:4) Jednoho dne přišel ze školy a zářil radostí, protože na setkání s učiteli dokázal jejich otázky zodpovědět.

Mým synům velmi prospělo zdravé společenství ve sboru. Křesťanští starší je často zvali na večeři a na své rodinné studium Bible, ale také k rekreační činnosti. Byly zde rovněž možnosti příjemného společenství včetně různého sportování. Rjusuke symbolizoval v roce 1979 své zasvěcení Bohu ponořením do vody a následující rok byl pokřtěn i Kohei.

Naše celodobá služba

Jednou jsem cestujícímu dozorci při jeho návštěvě sdělila, že bych chtěla být průkopnicí, jak svědkové Jehovovi říkají celodobým služebníkům. V té době by to vzhledem k mé situaci nebylo moudré, a tak mi laskavě připomenul, že je zapotřebí, abych své syny pevně vychovávala v biblické pravdě. Řekl: „Důležité je mít průkopnického ducha.“ Byla jsem tedy v pomocné průkopnické službě a o prázdninách se ke mně připojili i moji synové. Tato činnost mi velmi pomáhala, abych si při péči o Seikičiho uchovala radost a pokoj mysli.

Nakonec jsem se v září 1979 mohla stát pravidelnou průkopnicí. Asi rok po ukončení střední školy se v květnu 1984 přihlásil do průkopnické služby také Rjusuke. Kohei se k němu připojil v září 1984. A tak se z této formy celodobé služby těšíme všichni tři. Když se dívám zpět na těch více než dvacet let průkopnické služby, kdy jsem měla výsadu pomoci mnoha lidem sloužit Jehovovi, mám pocit, že mi to umožnilo vytrvat ve zkouškách.

Rjusuke pracoval jako dobrovolný pracovník na stavbě jedné budovy, kterou používají svědkové Jehovovi a která je spojena se sjezdovou halou v Kansai. Později sloužil sedm let jako správce sjezdového sálu v Hjogu. Nyní je křesťanským starším v blízkém sboru v Kóbe a stará se o mě. Kohei slouží od roku 1985 jako dobrovolný pracovník v odbočce svědků Jehovových v Ebině.

Dostala jsem mnoho požehnání

Mnoho let jsem několikrát týdně chodila za Seikičim do nemocnice na návštěvu a také proto, abych ho vykoupala. O Seikičiho se kromě toho starala řádná ošetřovatelka. Po dvaceti sedmi letech strávených v nemocnici se v září 1996 Seikiči vrátil k nám domů, kde o něj pečuje ošetřovatelka. Potravu přijímá pomocí nosní kanyly. Má sice oči zavřené, ale když mu něco říkám, nepatrně reaguje. Je pro mě bolestné, když vidím Seikičiho stav, ale pomáhá mi naděje, kterou mám do budoucnosti.

Těsně před příchodem Seikičiho jsem nabídla ubytování cestujícímu dozorci a jeho manželce a tak nás jeden rok žilo v našem poměrně malém domku všech pět. Nemyslela jsem si, že bych se Seikičim mohla opět žít společně, a tak jsem za to Jehovovi vděčná. Mnoho let jsem velmi toužila po tom, aby Seikiči otevřel oči, nyní však toužím jen po tom, aby se děla Jehovova vůle.

Po pravdě mohu říci: „Jehovovo požehnání — to obohacuje, a on k němu nepřidává žádnou bolest.“ (Přísloví 10:22) Období šťastného života, když byl Seikiči zdravý, bylo sice krátké, ale byla jsem obdařena dvěma syny, kteří ‚pamatují na našeho Vznešeného Stvořitele‘. A za to jsem velmi vděčná. (Kazatel 12:1)

Prozatím bych ráda pokračovala v průkopnické službě a pomáhala tak dalším lidem najít ‚skutečný život‘ a současně bych chtěla s láskou pečovat o Seikičiho. (1. Timoteovi 6:19) To, co jsem prožila, mě poučilo o pravdivosti žalmistových slov: „Uvrhni své břemeno na Jehovu, a on sám tě podpoří. Nikdy nedovolí, aby se spravedlivý potácel.“ (Žalm 55:22)

[Obrázek na straně 13]

S manželem a s Rjusukem

[Obrázek na straně 13]

Seikiči s našimi dvěma syny šest měsíců před nehodou

[Obrázek na straně 15]

Byli jsem obdařeni dvěma syny, Rjusukem a Koheim (nahoře), kteří ‚pamatují na našeho Vznešeného Stvořitele‘