Získala jsem manžela „beze slova“

Narodila jsem se v roce 1952 v Rumunsku. Maminka sice patřila ke svědkům Jehovovým, ale nebyla aktivní, a tak jsme na shromáždění nechodily. V Rumunsku byl navíc komunistický režim a kazatelská činnost svědků i jejich publikace byly zakázané. Až do svých 36 let jsem proto nevěděla, kdo je Jehova ani co je v Bibli. V roce 1988 se ale stalo něco, co mi změnilo život. V té době jsem žila se svým manželem Istvánem ve městě Satu Mare.

Nabídka, kterou jsem nemohla odmítnout

Jednou za mnou maminka přijela a řekla mi: „Jdu navštívit tetu, nechceš jít se mnou? Potom můžeme jít společně nakupovat.“ Zrovna jsem neměla co dělat, a tak jsem souhlasila.

Když jsme přišly k tetě, bylo tam dalších asi devět lidí. Právě tam totiž probíhalo shromáždění svědků Jehovových. Zjistila jsem, že maminka znovu aktivně a s nadšením slouží Jehovovi. To, co jsem to ráno slyšela, na mě udělalo hluboký dojem.

Po shromáždění za mnou přišel bratr, který ho vedl, a představil se mi. „Já jsem János,“ řekl. „Všiml jsem si, že jste všechno pozorně sledovala. Líbilo se vám to?“ Řekla jsem mu, že jsem na takovémhle shromáždění ještě nikdy nebyla, ale že bych chtěla přijít znovu. „Chtěla byste studovat Bibli?“ zeptal se. To byla nabídka, kterou jsem nemohla odmítnout. Cítila jsem, že to, že jsem se s těmihle lidmi setkala, zařídil Bůh.

Další den mě János seznámil s Idou, která se mnou začala studovat Bibli. Bála jsem se, jak bude István reagovat, když zjistí, že studuju se svědky Jehovovými. Několikrát jsem se snažila mu o tom říct, ale nezajímalo ho to. Věděla jsem ale, že se mu nelíbí, co dělám.

Přesto jsem Bibli poznávala dál a v srpnu 1989 jsem se dala pokřtít. O čtyři měsíce později v Rumunsku padl komunistický režim a jeho vůdce popravili.

Přicházejí problémy

To, že se změnila vláda, přineslo lidem svobodu. Svědkové Jehovovi se teď mohli bez omezení scházet a kázat. Pro mě ale tahle svoboda znamenala ještě větší problémy. István mi řekl: „Je mi jedno, čemu věříš, když o tom nebudeš kázat dům od domu.“

Se službou jsem samozřejmě nechtěla přestat. (Skutky 4:20) A tak jsem se snažila být nenápadná, jak to jenom šlo. Jednou mě ale viděli Istvánovi kamarádi ve službě dům od domu a řekli mu to. Když jsem přišla domů, manžel na mě křičel: „Děláš mně i naší rodině ostudu!“ Dal mi ke krku nůž a vyhrožoval, že když nepřestanu chodit do služby, tak mě zabije.

Snažila jsem se to Istvánovi vysvětlit a ujišťovala jsem ho, že ho miluju. Zdálo se, že ho to na chvíli uklidnilo. Když jsem ale jednou odmítla jít na církevní svatbu jedné naší příbuzné, znovu se strašně rozčílil. Urážel mě a říkal mi hrozné věci.

Tohle náročné období trvalo 13 let. Během té doby István vyhrožoval, že se se mnou rozvede. Někdy zamknul a odmítal mě pustit domů. Jindy mi zase říkal, ať si sbalím věci a odejdu.

Co mi pomohlo tyhle hrozné situace zvládnout? Prosila jsem Jehovu, aby mi pomohl zůstat v klidu, a cítila jsem, jak mi dodává sílu. (Žalm 55:22) Hodně mě podporoval i sbor. Sboroví starší a některé duchovně zralé sestry mě povzbuzovali, abych se služby nevzdávala. Připomínali mi, že v Bibli se píše o tom, že některé manželky získaly svoje manžely „beze slova“ tím, že zůstaly pevné a věrné Jehovovi. (1. Petra 3:1) A přesně tak to dopadlo i v mém případě.

Nečekaná změna

V roce 2001 István dostal mrtvici a v důsledku toho nemohl chodit. Měsíc byl v nemocnici a několik dalších týdnů na rehabilitaci. Během té doby jsem u něj pořád byla. Krmila jsem ho, mluvila na něj a starala jsem se o to, aby mu nic nechybělo.

Bratři a sestry ze sboru ho chodili navštěvovat a István tak sám viděl, že jim na nás záleží a mají nás rádi. Spousta z nich nabízela, že nám s něčím pomůžou, a starší byli vždycky připravení nás povzbudit a utěšit.

Tyhle návštěvy na Istvána zapůsobily a začal se stydět za to, jak se ke mně choval. Taky si uvědomil, že žádný z jeho kamarádů za ním nikdy nepřišel. Když ho pustili z nemocnice, řekl: „Chci studovat Bibli a stát se svědkem Jehovovým.“ Byla jsem tak šťastná, že jsem se rozplakala.

V květnu 2005 se István dal pokřtít. Protože nemohl chodit, bratři ho na vozíku dovezli až k bazénu, pak ho opatrně snesli do vody a pokřtili. István s druhými nadšeně mluvil o Božím království. Moc ráda vzpomínám na to, jak jsme spolu chodili do služby. Jen si to představte! Ten muž, který mi to kdysi zakazoval, teď po mém boku nadšeně mluvil s druhými o Bibli a říkal jim dobrou zprávu.

István miloval Jehovu. Často studoval Bibli a učil se biblické verše nazpaměť. Pak si o nich rád povídal s bratry a sestrami ze sboru, a tyhle příležitosti využíval k tomu, aby je povzbudil.

Istvánův zdravotní stav se pořád zhoršoval. Po několika menších mrtvicích úplně přestal mluvit a nakonec zůstal upoutaný na lůžko. To mu ale nezabránilo, aby dál sloužil Jehovovi. Stále si četl a studoval, jak to jen šlo. Když za ním přišli přátelé ze sboru, komunikoval s nimi pomocí elektronického zařízení s obrazovkou a snažil se jim říct něco, co posílí jejich víru. Jeden bratr řekl: „Za Istvánem chodím moc rád. Vždycky se vracím domů povzbuzený.“

V prosinci 2015 István zemřel. Byla to pro mě obrovská ztráta a hodně mě to bolelo. Musím ale přiznat, že zároveň jsem cítila velký klid. István se totiž dlouho před svojí smrtí stal Jehovovým přítelem a z toho mám velkou radost. On i moje maminka jsou teď v Jehovově paměti. Nemůžu se dočkat, až je znovu obejmu a přivítám je v Jehovově krásném novém světě.

Už je to víc než 35 let, co jsem s maminkou navštívila tetu. A na tu návštěvu nikdy nezapomenu. Teď je mi něco přes 70 a sloužím jako pravidelná průkopnice. Myslím, že neexistuje lepší způsob, jak Jehovovi poděkovat za všechno, co pro mě udělal. (Žalm 116:12) Pomohl mi, abych mu zůstala věrná a byla klidná, i když mi manžel dělal problémy. A naučila jsem se, že okolnosti se můžou změnit. I když jsem to vůbec nečekala, podařilo se mi získat manžela beze slova.